Srpnová rapsodie

Možno práve tento film nám pomôže pochopiť, že vojnové besnenie nie je len strohá správa v novinách ale skutočná tragédia skutočných ľudí. Rokmi môžu spomienky vyblednúť, ale v duši to stále bolí, pretože „pod tým krásnym Nagasaki je iné Nagasaki, ktoré zničila bomba.“ Zo všetkých pamätníkov vybudovaných umelcami a remeselníkmi svojou hrôzou a obraznosťou vyčnieva práve ten reálny neumelý – zvyšky pokriveného železa na školskom dvore. Vzťah generácií k životu je poznačený každodenným životom. Najstaršia generácia vo filme pôsobí tichým, vyrovnaným dojmom, najmladšia svet ešte len objavuje a idealizuje. Stredná generácia je však zaťažená hmotnými starosťami o rodinu. A často pracovná zaťaženosť a starosť o peniaze prehlušia vnútorný hlas. Zahanbia sa však, keď ich zasiahne nevinná detská otázka. Snímka nerieši to, kto je zodpovedný za zhodenie atómových bômb, ani to čo im predchádzalo. Ukazuje len vplyv bomby na život a zmýšľanie ľudí. Nezobrazuje samotné bombardovanie, ale spomienky, ktoré zostali v pamäti. Kurosawa sa opäť prejavuje ako režisér veľkolepých obrazov, ktoré uprednostňuje pred slovami. Film je hodnotený, predovšetkým niektorými americkými recenzentmi, ako nevyvážený a politicky poburujúci, pretože neukazuje japonský podiel na tragédii. Možno práve preto ho často hodnotia veľmi nízko a znižujú jeho hodnotu. Rolu babičky (s prívlastkom senilná) označujú za absurdnú a paranoidnú a samotný film za obyčajný brak. Veľmi silno z toho cítiť urazenú ješitnosť a napriek tomu, že Japonci sa pridali na stranu fašizmu, nič to nemení na tom, že bombu zhodili Američania. Aj oni by mali spoznať odvrátenú tvár svojej histórie i to, že vybombardovanie krajiny „chrabrými vlastencami“ väčšinou nemá s hrdinstvom nič spoločné. Atómové pokusy na ľuďoch sa nedajú zakryť nijakou ideologickou výhovorkou. Je to jednoducho zverstvo. A ja som podľa slov niektorých recenzentov asi senilný naivný paranoidný rasista. ...Ale som nim rád. (19.10.2003)

Film nám nastoľuje množstvo tém, jednou z nich je téma zaoberajúca sa víťazstvami a prehrami človeka vo svojom živote. Ďalšou bola téma pripomínajúca katastrofu po vybuchnutí atómovej bomby nad Nagasaki ale najdôležitejšou témou je utrpenie ľudí v tej dobe ale prenášajúce sa až do dnešných časov. Film je takým pamätníkom aby sa na takéto udalosti nezabúdalo a pripomína nám, že nie vždy čas musí vyliečiť všetky rany. Tento film nemusel byť o Japonsku, ani o Amerike, mohlo to byť kdekoľvek na svete. Veď bola vojna a aj Nemci aj Sovieti boli blízko cieľa k atómovej bombe. Film je o babičke priameho svedka udalosti zo dňa 9.8.1945 kedy Američania zhodili atómovú bombu nad Nagasaki. Sústreďuje sa na jej spomienky na rodinu a rozpráva svojim vnúčatám príbeh z minulosti. Film umožňuje vidieť túto tragédiu očami detí a cez ich jednoduché a naivné myslenie nám pomôže pochopiť, že vojna sa týka predovšetkým skutočných ľudí. (22.08.2016)

Mít to jiný konec (SPOILER fakt jsem tak nějak doufal, že tady nikdo neumře a ta babička se s tím svým bratrem skutečně setká KONEC SPOILERU) tak ty 4* dám bez sebemenších problémů. Kurosawa totiž natočil film o velice silném a pro Japonsko dost citlivém tématu, ale natočil ho velmi příjemně a poeticky. A ono to překvapivě šlo dohromady, i na pár silných scén zde došlo a dokonce tady hraje Richard Gere (a mluví většinu času japonsky). I tak to ale nemělo takovou silnou atmosféru, jakou některé Kurosawovy filmy mají a místy mě to nudilo. Škoda jen toho, že to na konci spadlo do klišé. 3* (28.03.2020)

Srpnová rapsodie je poněkud problematický film. Kurosawa se snaží sdělovat nesdělitené a proto je místy dosti násilný, takříkajíc "tlačí na pilu" a přitom chtě nechtě zůstává u obrazů, které zase promlouvají jenom k tomu, kdo je ochoten či schopen je vnímat... Na druhou stranu má film řadu velmi silných momentů a to nejen pokud jde o reflexi oné děsivé události, ale i čistě z výtvarného hlediska. Z pohledu nejaponského diváka se nepochybně problematickou jeví značná civilnost Srpnové rapsodie. Jednoduše neznáme běžné japonské reálie a mnohé z děje filmu nedokážeme správně číst. Zkusme se však na něj právě proto dívat tak, jako by šlo o reportáž. Možná si při takovém "reportážním" čtení uvědomíme některé podstatné důrazy. Samostatnou kapitolou je závěr filmu s přívalovým lijákem, v němž se rodina snaží dohnat a zastavit k Nagasaki běžící babičku. Kurosawa skrze tuto scénu opět promlouvá v plné filmařské síle. Mistrovský je též výběr skladby, která ve filmu opakovaně zazní jako svého druhu ústřední melodie - Vivaldiho Stabat mater, s atmosférou filmu pozoruhodně souznějící nadčasové hudební dílo... 80% (11.06.2009)

Nejdřív mě napadlo, že ten památník v té škole je jen nějaké šílené umělcovo dílo, pak že asi představuje bortící se budovu následkem tlakové vlny. Až nakonec mi došlo, že to je dětská prolézačka. Ve filmu se střídají smutné a odlehčené chvíle. Japončíci jsou od přírody takoví, že furt přemýšlí o tom, co si kdo myslí a smějou se nevtipnejm věcem a všeho se bojí a jsou takoví 'haj, hoj, šinšó' - no budiž, je to jejich kultura. Když jsem se dozvěděl, že tam hraje Gere, vůbec mě nenapadlo, že by tam hrál tak málo a navíc, že by mluvil japonsky! Sympatické mi na tom bylo, že to byl film, kde se tak otevřeně mluvilo o atomovém útoku na Nagasaki a o následcích v životech přeživších. Kurosawu jsem nikdy nějak nemusel, ale tento film se mi teda celkem líbil... (26.04.2008)