Žiji ve strachu

Snímek, který na první pohled může působit jako pojednání o japonském strachu z atomové hrozby. Ve skutečnosti jde o pouhou kulisu a hlavní téma je zcela nadčasové a univerzální, dokonce bych řekl, že v současnosti je výjimečně aktuální. Zatímco zvesela pracujem na tom, abychom se ubavili k smrti, ignorujem reálné hrozby (např. postupné ořezávání svobod pod pseudozáminkou terorismu) - jsme menší blázni, než paranoici? Byť má film jedno základní ústřední téma, není plochý a periferně rozehrává několik dalších otázek. Vynikající. (23.01.2008)

Silné sociální téma a (jak jinak) oslňující Toshiro Mifune. Nepřijde mi, že by tenhle film nějak výrazně zaostával za zbylou tvorbou Kurosawy... propad tvrdohlavě sebevědomého, "atomově paranoidního" Nakajimi do hlubin skutečného šílenství je zachycený dobře. A protože starému pánovi jeho vnitřní hrůzy, díky výkonu jeho představitele, beze zbytku věříme, stejně jako nemůžeme z rozumového hlediska odsoudit poněkud chladně prezentovanou Nakajimovu rodinu, jasného favorita film nemá. Scéna, v níž muž hovoří o radioaktivitě, zatímco Nakajima drží v náruči dítě, v tváři se mu promítají zoufalé emoce a všemu dělají zvukovou kulisu tušené válečné letouny, je jednoduše perfektní. A poslední záběr taky. (01.07.2008)

No sú dva pohľady na túto situáciu. Jeden pohľad je, že sa človek zbláznil. Druhý pohľad je, že človek ako individualita sa bojí rôznych vecí. Až sa mi dvíhal tlak ako každý chcel využiť "otca rodiny" ku svojmu prospechu. Toširó Mifune ako vždy podáva výborný výkon, ale musím povedať, že v iných snímkoch zahral aj lepšie. Samozrejme to sa odvíja aj od toho, akú má postavu herec zahrať. Tento film je rodinná dráma a Kurosawa sa snažil s toho vyžmýkať maximum. Ukázal rôznu povahu ľudí a rozdelil ich v podstate na dva tábory. V jednom tábore boli tí čo sa aspoň trocha snažili pochopiť strach Nakajimu (Toširó Mifune) a v druhom boli tí čo sa pozerali len na svoje záujmy. Filmu tentokrát pomáha rozumná "neprestrelená" dĺžka 103 minút. (22.05.2015)

Akira Kurosawa se chopil zajímavé látky a neméně poutavě se mu ji povedlo interpretovat na filmové plátno. Jako jiné snímky poválečné japonské kinematografie se i Žiji ve strachu vyrovnává s národním traumatem 2. světové války a poukazuje na napjatou atmosféru dlouhých desetiletí v průběhu Studené války, kdy strach byl přirozeným každodenním společníkem - další globální konflikt mohl propuknout kdykoliv. Vychvalovat bezchybný výkon Toshira Mifuneho, který se ponořil do duše paranoidního starce obávajícího se atomové hrozby snad nemá ani příliš smysl, již tradičně je úžasný, uhrančivý a přesvědčivý jako nikdo jiný. Po první projekci nemohu nad 4* (na režisérovy poměry mi přijde kamera příliš sterilní a plochá, hudby by člověk pohledal), přestože ideový přesah a vyústění snímku je takřka geniální... (04.06.2008)

Kurosawa vedel akou formou sa vyjadrovať k aktuálnym spoločenským témam a zároveň skúmať aj ľudskú psychiku a jej temnejšie stránky. Toto spojil vo výborne fungujúci celok vo filme Žijem v strachu, kde reaguje na nedávnu japonskú atómovú katastrofu a vhodne ju dopĺňa typickým ľudským sebectvom. Mne z toho vychádza, že ľudia sú všade a stále rovnakí. (12.06.2012)