Žiji ve strachu

Pan Kurosawa nam naserviroval film plny detailov a mnozstva nevypovedanych otazok. Tento film prinuti rozmyslat kazdeho. A prinuti vas o tom rozmyslat naozaj vazne. Sila filmu spociva aj v tom (ako aj v ostatnej Kurosawovej tvorbe), ze na vyjadrenie podstaty pouziva velmi lahko pristupne a zrozumitelne prostriedky (priklad zo zivota) a tak nieje treba uporne sa sustredit, aby vam nieco neuniklo, ale staci kludne sledovat a prezivat pribeh. Film je tak ludsky, ze si priam uvedomujete ze to vsetko sa odohrava aj v skutocnom zivote okolo vas. Film otvara diskusiu k otazkam ako - Je verdikt sudu zarucene spravodlivy? Je to len subjektivny nazor posudzujucich avsak pravda moze byt inde? Uvedomujete si ako vase ciny vplyvaju na vsetko okolo vas? Je blazon on, alebo ja? Pozrite si tento skvely film, zamyslite sa a nechajte si chutit. A Toshiro Mifune je famozny. (10/10) (25.06.2007)

Kurosawa je z mého pohledu silnější tam, kde se od mýtické minulosti plné samurajů vrací do současnosti a zpracovává závažná témata hýbající Japonskem jeho doby. Žiji ve strachu je psychologické drama o podnikateli, který je v 50. letech 20. století až příliš zaměstnaný myšlenkami na válečné útrapy 2. světové války a zejména na jaderné výbuchy v Hirošimě a Nagasaki. Strach z nové války a jaderných zbraní se pro něj stává posedlostí do té míry, že začne plánovat emigraci do Jižní Ameriky. Tomu se ovšem celá rodina brání, ať už proto, že by ztratila úspěšnou firmu, nebo z důvodu kulturní bariéry a neznalosti španělštiny. Věci dojdou tak daleko, že rodinný konflikt musí řešit soud a rodina se rozhodne svého patriarchy zbavit odklizením do psychiatrické léčebny. Dobře zahrané, výborně zrežírované a především je to film, který něco vypovídá o japonské společnosti své éry. Celkový dojem: 80 %. (03.01.2010)

Drama vypráví o starém muži, který je provázen obavami z atomové bomby a přemlouvá svou rodinu, aby se s ním přestěhovala do Brazílie. Dochází ke střetu tradičního chápání otcovské autority a nechuti podvolit se jeho téměř paranoidním představám. Toširo Mifune odvádí ve svých pětatřiceti letech v roli starého nevrlého muže tradičně skvělý výkon. (03.05.2006)

Snímek, který na první pohled může působit jako pojednání o japonském strachu z atomové hrozby. Ve skutečnosti jde o pouhou kulisu a hlavní téma je zcela nadčasové a univerzální, dokonce bych řekl, že v současnosti je výjimečně aktuální. Zatímco zvesela pracujem na tom, abychom se ubavili k smrti, ignorujem reálné hrozby (např. postupné ořezávání svobod pod pseudozáminkou terorismu) - jsme menší blázni, než paranoici? Byť má film jedno základní ústřední téma, není plochý a periferně rozehrává několik dalších otázek. Vynikající. (23.01.2008)

Jsem rád, když si od nějakého obdivovaného režiséra nechám nějaký film v záloze - na někdy na potom.  Kurosawův film nabyl zatím na aktualitě; ne že by A-bomba a H-bomba měla menší význam, ale přibyly ještě další bomby P-bomba (People), E-bomba (Ecology) a mnoho dalších a o mnoho dalších zatím aní nevíme. Tím ovšem nechci říct, že kdybych se na film podíval za měsíc či za rok, byl by méně aktuální. Počet lidí typu "pan Nakajima" (opravdu skvělý Toširó Mifune) roste, sám jich několik znám. Moc se mi líbil zvrat, který aktivoval úzkost v patotologický strach: neschopnost/nemožnost činu - vím, že musím umřít, ale nechci být zabit. Nakonec jsem si myslel, že to bude soudní rada pro rodinné záležitosti Dr. Harada, kdo odjede do Brazílie. (07.06.2023)