Sanjuro

Historická linie Kurosawova díla se opakovaně vrací k základním mravním problémům tradicemi a statičností spoutané země a mezí a možností rezistentního individua v tomto rámci ortodoxie konvencí a kast. Tímto jedincem je i tentokrát oblíbený Kurosawův herec Toširo Mifune. Rozvážná dynamičnost brzdí nepřipravenou horkokrevnost naivního mládí a výstižně reprodukuje cyklickou časovost doby, v níž se činy statečného čestného samuraje odehrávají. Happyend není za těchto okolností vyumělkovaný, ale přirozený a jako vyvrcholení nenapadnutelný. Jakkoliv tyto pohledy do národní identity mohou působit pro Evropana neobvykle a až nestravitelně, jejich význam je neoddiskutovatelný. V zásadě rovněž evropskýma očima kvalitou, která má japonské kořeny, prostředkují všelidské nesnáze a žaly. Katastrofický konec a zhroucení japonského státu v r. 1945 byly ještě v době vzniku filmu živým, palčivým problémem. A tímto problémem bylo nejen končící samurajství a jeho mravní a myšlenkový svět, ale i neméně nesnadná otázka jak odlišit to, co by mělo zůstat i do budoucna, od toho, co se viditelně přežilo. Problém, který je všelidský a nadčasový. I dnes, téměř půlstoletí po vzniku tohoto filmového klenotu nejvyšší zlatnické práce. (26.08.2007)

Vynikající Kurosawa s nepřepálenou stopáží, vtipným a napínavým dějem a dobrými soubojovými scénami. Korunu tomu opět nasazuje Toshiro Mifune, který svojí mimikou, všelijakými grimasami, hláškami a neutuchajícím charismatem posunuje Sanjura na skutečný filmový zážitek. Líbilo se mi to o dost víc, než předchozí Yojimbo. (24.06.2011)

Opäť trošku iný Kurosawov pohľad do rozmedzí zákulisia samurajskej kuchyne a dobového zmýšľania tamojších "občanov" (nevnímajúc nadväznosti na onú yojimbovskú zápletku). Jeho postavy v tomto opuse sú - krajne vypočítaví, neistí a zbrklí dav oviec. Nechávajú sa zlákať mierou vierohodnosti pochybných persón a váhajú nad zmysluplnými radami (rozvážneho i výbušného) mierotvorcu a (múdreho) strýčka, bez ktorých by už dávno boli odprataní z povrchu zemského. Myslí z nich v podstate len ten jeden spomínaný samuraj - nevypočitateľný novic Sandžuro alias tridsiatnik, ktorého rady majú cenu zlata - teda života. Mifune v podstate nie je tým extra drsňákom z Yojimba (i keď rozvahou, naťahovaním falošnej pozornosti k nepriateľovi za cieľom pomôcť druhým áno), hlása viac priateľstva a súdržnosti, avšak táto výstavbová konštelácia pôsobí rovnako silným dojmom, ako jeho predchodca a nie je závislý od jeho predošlého diela. Scénky s karméliou sú prekrásne. Kiežby takto vyzerali aj ostatné sequely zo svetovej distribúcie. (16.08.2014)

Na tomto filmu, který diváka co minutu poutavě usvědčuje o tom, že titulní hrdina je ten nejúžasnější bojovník a má pod čepicí, mě nejvíce zaujala práce s kamerou. Konkrétně mám na mysli využití vlastností širokoúhlého formátu, kdy je ve většině záběrů užito komponování do více plánů. Naopak mě lehce iritovala přepjatá hudba, která v některých momentech možná až moc tzv. „tlačila na pilu“. Velkým překvapením pak pro mě bylo konečné zúčtování s Murotem – tolik krve jsem v Kurosawově filmu opravdu nečekal. (20.06.2011)

Tak, Kurosawa skrátil stopáž a film je hned konzistentnejší. Sanjuro sa koncentruje na postavu Toshira Mifuneho a je to len dobre, pretože ten ťahá svojou charizmou dej ako sa len dá. Réžia mi pripadala o niečo svižnejšia než v ostatných Kurosawových filmoch čo som videl. Oceňujem snahu nalepiť na jednoduchý dej aspoň nejaké zvraty a väčšiu snahu o psychologické prekreslenie Mifuneho hrdinu. Ale päť hviezdičiek je za posledný súboj, pretože to čo tam Mifune spravil (tasiť ľavou, stiahnuť sayu a potom de facto reverzom spolu so zatlačením pravou seknúť tak zblízka bez toho aby sa sám zranil ) je mimoriadne ťažké, on to však zvládol úplne perfektne. (väčšina z pokročilejších iaidistov by mala veľký problém už len s tasením ľavou). 9/10 (29.12.2006)