Élisa
Režie:
Jean BeckerScénář:
Jean BeckerKamera:
Étienne BeckerHrají:
Vanessa Paradis, Gérard Depardieu, Clotilde Courau, Florence Thomassin, Michel Bouquet, Philippe Léotard, Melvil Poupaud, Bernard Verley, Gérard Chaillou (více)Obsahy(1)
Francouzské psychologické drama režiséra Jeana Beckera ELISA pojednává "banální" téma sblížení dospělé dcery a jejího neznámého otce zajímavým, nevšedním způsobem. Vyprávění se opírá o postavu dcery, která je obtížena těžkým traumatem z dětství a která se rozhodne je radikálně řešit. Dospívající dívka Marie je sirotek: otce nikdy nepoznala, a když jí byly tři, pokusila se ji její zoufalá matka Elisa zabít, a sama pak spáchala sebevraždu. Dítě však přežilo a dětství prožilo ve výchovných ústavech. Teď se potlouká pařížskými ulicemi ve společnosti kamarádky Solange a arabského kluka Ahmeda, a střechu nad hlavou i obživu si zajišťuje drobnými krádežemi a podvody. Život ze dne na den však dívku neuspokojuje, a když náhodou narazí na stopu svého neznámého otce, rozhodne se dát svému osudu smysl: chce otce najít a pomstít matčin (a snad i svůj) zmarněný život vraždou. Jediným vodítkem je dívce pohlednice s majákem, již otec poslal matce a na niž místo vzkazu načmáral pár taktů ze své kdysi populární písničky o Elise. Marie se rozloučí s přáteli a s nabitou pistolí se vypraví na skalnatý ostrůvek Ile de Seine v Bretani. Nejdřív to vypadá, že nebude těžké zmáčknout spoušť: Jacques Lebovitch je odpudivý hrubec a místní opilec. Marie však nevystřelí - a mezi otcem a dcerou se začne pomalu rodit zvláštní citové i tělesné pouto...
Snímek vyniká přesnou kresbou charakterů a prostředí; především jeho "pařížská" část představuje přirozenou a autentickou výpověď o životě mladých lidí "bez střechy a bez zákona", kteří zoufale hledají své místo ve světě a svou vlastní identitu. Vynikající představitelku hlavní role našel režisér ve francouzské pop hvězdě Vanesse Paradisové, která hraje Marii s velkou dávkou přirozenosti a naléhavosti. Hrdinčin otec, který většinu vyprávěcího času existuje jen jako abstraktní viník a objekt dceřiny nenávisti, se nakonec ukazuje být vnitřně složitou osobností, "padlým" umělcem, ve kterém dívka probouzí naději na lepší život. Pro tuto roli si režisér vybral vynikajícího Gérarda Depardieua, který na malé ploše stvořil dalšího ze svých hrubců s citlivým srdcem. V zájmu zmírnění ostrých disproporcí mezi "Kráskou a Zvířetem" však tvůrce Lebovitche postupně "polidšťuje". I přes jistou násilnou artistnost, patrnou především v závěru, je ELISA zajímavým snímkem, který nabízí divákům jinou alternativu, než četné hollywoodské komerční snímky. Film je věnován Sergi Gainsbourgovi, ve skutečnosti autorovi titulní písně o Elise i druhého písničkového alba Vanessy Paradisové. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (22)
Marie se věkem blíží k hranici zletilosti, od bezdomovectví ji zachraňuje pouze výstavní zevnějšek a sny mladé slečny se ubírají pouze jedním směrem. Chce najít a zabít člověka, který způsobil, že se ji matka pokusila zabít a pak si udělala nový, nepříliš potřebný, otvor do hlavy. Oním hledaným darebákem je nikdy nepoznaný otec Jacques, který se maskuje jako chodící veršující demižón. Zabít tuto trosku by bylo snadné, ale Marie si nejprve chce s nechápavým tatíkem trochu pohrát, než rozhodne o jeho osudu. ()
Příběh o tom, že člověk nemá soudit vlastní rodiče (zvlášť, pokud je nezná) a o tom, že pomsta je sladká, ale geny jsou geny. Elisa je chytlavá hitovka a Marie dcera té, která byla jejímu autorovi inspirací. Na dívku, která přežila pokus o vraždu rukou vlastní matky, odmítnutí od pokrevních příbuzných a dětský domov, působí docela vyrovnaně. S kamarády se potuluje Paříží, žije z drobných krádeží a přimhouřených očí drobných obchodníků. A v srdci jí doutná plamínek nenávisti, a když se rozhoří naplno, Marie se vydá se na cestu a v hlavě má jasný záměr s mozkem svého otce a pistolí v hlavní roli. Nehrát ji Vanessa Paradis, neměla by tato postava velkou šanci na divácké sympatie. Dívka ostrá jako žiletka, s andělskou tváří, nádhernými vlasy, křehkým tělem, chováním divokého zvířete a zraněnýma očima. Napohled zcela sobecká a morálně nezatížená, za hrubým slovníkem a drzým chováním se ale skrývá věčná starost o kamarády, které je třeba nakrmit a hlídat, aby se nedostali do maléru, a bezradnost nad vlastním životem. Gérard Depardieu tu sice hraje druhou hlavní roli, ovšem vyskytuje se až v poslední třetině filmu – a úplně to stačí. Jeho kreace lihového násilníka s duší umělce je totiž natolik přesvědčivá, že dívat se na ni delší dobu, by slabší žaludky nemusely ustát. Když se pak ale ukáže, jak to mezi ním a Elisou bylo-nebylo, člověk mu ledacos odpustí (až na ty mastné vlasy). Příběh je doprovázen pečlivě namixovanou hudební směsí, ale žádné brnkání na divákovy city se nekoná. Ale některé momenty – třeba scéna u prarodičů nebo Mariina incestní koketerie – byly na mě ale přeci jen trochu příliš. 8/10. (více zde) ()
Vanessu Paradisovou (čili Rajskou) jsem dosud znal v podstatě jen podle jména. A z počátku se mi ani nelíbila. Ovšem, co se všechno může během promítání jednoho filmu změnit... Příběh je ovšem prostý: žena s dítětem hledá pomoc, ale nenachází ji. Nikdo jí neubližuje, ale nikdo jí také nepomáhá. Dítě v tom vidí zločin a chce všechny tyto nepomahače potrestat, dokonce plánuje i particidu. Nad tím ale leží ještě jedna vrstva, regulační vrstva, která všechno zmírňuje a zpochybňuje, vrstva laskavosti, i když ne lásky - ta by tu byla příliš velkým přepychem. ()
Vanesse bych sežral i hovno s navijákem. Doslova andělská mrcha. Ale tak nějak sympatická. Výborná proměna rozpustilého na první pohled "bezstarostného" pouličního dramatu v slzotvorný doják. Výborné herecké obsazení s parádními výkony, dvojkou Paradise-Depardieu v čele a mou oblíbenou Clotilde Courau. A navíc ve filmu zazní jedna z nejlepších písní vůbec. ()
Epilog: „Tancuješ pořád ještě skvěle. Vidíš, mám na sobě její šaty. Co tomu říkáš, tati?“ „Jsi celá máma...Pojď a přitiskni se ke mně pořádně, holčičko! Co je nám do lidí...“ Prolog: Vánoce. Čas rodinného štěstí, čas dárků a rozzářených dětských očí. Teplo plamínků svíček, kouzelné melodie, vůně jehličí a slzičky radosti. Maminka vezme polštář a hraje si s holčičkou, výskající radostí. Hraje si s ní na dušené děťátko ... Teprve když nožičky konečně přestanou křečovitě kopat, je čas vzít pistoli a zmáčnout spoušť... Pádem těla převrhnutá svíčka zažehuje požár v bytě. Zkurveně osamocené, beznadějně chladné Vánoce začínají hořet... Po letech v děcáku: Mladá slečna (začínající, ale již výborná Vanessa Paradise) je pěkná ranařka, zastrašená vychovatelka by mohla vyprávět. A pak také lidé, kterým Marie při svém životě na ulici proletěla životem jako na nebi krásná, ale zkázou hrozící kometa. Scéna , co ťala do živého: muž, který svá nejlepší léta už má za sebou, jen si to ještě nechce, množná i bojí připustit, flirtuje s krásnou, mladou a chytrou holkou . A zdá se, že úspěšně – wow! Ale ona mu pak profesionálně pragmaticky oznámí ceny základních sexuálních úkonů. Ta jeho tvář v tu chvíli! Jako bych se díval do zrcadla... Ale otřepe se a nabídku i tak přijímá. Aspoň ten chtíč, když ne cit, že... Aspoň chvilku si s tou panenkou pohrát, když se to dá koupit. Na co jiného by pak člověku ty zasraný peníze byly? Jak já mu rozuměl...Jenže pan manager netuší, že ta nezletilá kočička, se kterou si chce hrát na tatínka a maminku je dcerou ženy, se kterou si kdysi on hrával na hodného šéfa a chudou, peněz potřebnou zaměstnankyni. „Proč znovu hvízdáš na píšťalku, když jsem ti řekl pravdu, jak jsi chtěla? Vrať mi už moje šaty, prosím!“ A přišly další Vánoce, čas loučení. Pod stromečkem se sešlo něco ukradeného pro radost (je to jen jedna stránka, bylo třeba jednat rychle) jedna předaná odpovědnost jako velká výzva (nikdy jsem neměl vlastní děti, postarám se o něho rád) a něco pro kluka Ahmeda ... cože, pod stromečkem už nic nezbylo? Co dát kamarádovi, který je do mě beznadějně zamilovaný? Jsou i dárky, které jsou zadarmo... (také já jsem kdysi takový dostal. Teď už se nikdy nebudu bát jít ke stromečku, jestli tam na mě něco zbude... Díky, má milá kamarádko zpod širáku, zpod celty dýmem provoněné ...) „Bylo to dobré, hochu? Tak veselé vánoce, kamaráde...“ Teď už je čas oprášit pistoli po mamince a pokusit se najít dávno zmizelého tátu. Kdysi mámě hrával na klavír nádhernou píseň, kterou pro ni složil. Pak jim zmizel ze života a možná ani dodnes neví, že se ta píseň stala hitem. Bohém, básník s hudebním nadáním od boha, dnes pouhý blábolící, nesrozumitelně veršující ožrala, snažící se vzpomínky utopit v moři chlastu. Bude jen správné ho zabít. Gérard Depardieu je zde politováníhodný ubožák, odporný monstrózní ztroskotanec, padlá lidská duše. Ale při při vší té ubohosti je stále ještě živočišný, víc plný života než většina z nás... Na plátně prozvrací a protančí jen poslední malou část filmu, ale stejně si ho celý ukradne pro sebe. Prostě Depardieu... () (méně) (více)