Chatrč

Nuže, tohle bylo tak pobožný a křesťanský, až jsem málem začal googlit fotky mladých kloučků a dívenek. Sam Worthington je kvalitní herec a ve filmu působil důvěryhodně, ale i tak nedokázal zachránit otčenášskou a přeamerickou pointu. Pokud nevěříte v Boha a neztratili jste zrovna někoho blízkého, neztrácejte tímto filmem čas (jako já). (20.05.2017)

Dopředu předešlu pár věcí. Nemám problém s vírou a ani s filmy o víře či náboženském přesvědčení. Existuje spousta krásných filmů, které ve mne rezonovaly (Mlčení, Kněz, Pokání, Ježíš z Montrealu...) i přesto, že bych sám sebe označil za tak trochu nahlodaného agnostika. Knižní předloha, kterou jsem četl pár let před shlédnutím filmu, mě nijak neohromila, ale rozhodně mě nijak neiritovala a na pár místech mě donutila k přemýšlení nad schématy a věcmi, které přesahují lidskou existenci. A tak jsem téměř bez předsudků zasedl k obrazovce. Dále se tedy pokusím hodnotit film a jeho zpracování, nikoliv myšlenky, které předloha a částečně i toto dílo obsahuje. První třetina filmu (v knize slušně řemeslně vystavěný thriller o únosu nezletilé dcery) vyznívá jako epizoda z libovolného politicky korektního a laciného amerického seriálu. Vše tak nějak nevzrušivě plyne, napětí se moc nedočkáme a ani režijní podání neumožňuje hercům, aby se předvedli. Zlom nastává s příchodem do chatrče. Zbývající dvě třetiny filmu jsou náboženským traktátem (protože o náboženské či "nedejbože" filosofické eseji, které točili třeba Abuladze či Tarkovskij vůbec nemůže být řeč), který je vyveden tak, aby jej pochopil každičký tvor na naší zeměploše a patřičně dokolorován v živých barvách, až vám oči přechází. Vizuálně je to pro mě za hranicí vkusu a kýčovou estetiku nemůže ospravedlnit ani to, že by se mohlo jednat o ráj, či domovinu boha. Pokud odhlédnu od vizuálu, pak se kýč a limonádová poetika objevuje i v mizanscéně a ve způsobu, jak se postavy chovají v běžných situacích (neustále se uchichtávají, překypují rozšafnou náladou, špičkují se a pláčou, jak se to scénáristovi hodí). Byla-li první třetina nic moc, tak zbytek je na můj vkus vyloženě špatný...a dlouhý. Všichni doma, psa nevyjímaje, usnuli a někteří dokonce vícekrát v průběhu filmu. A na závěr si neodpustím jedno ideové pozastavení. Woody Allen jednou řekl, že celý problém s filosofií tkví v tom, že bezvadně funguje jenom na papíře. Důkazem toho je i scéna, kde hlavní hrdina odpustí pedofilnímu vrahovi své dcery. Jakkoliv chápu tezi, že bůh musí mít rád všechny své děti (bez výjimek), a výběrem vhodných situací a příměrů, mne může autor knihy i scénáře dohnat k přesvědčení, že má vlastně pravdu. Ale pak se zastavím a zapřemýšlím, jak je to v realitě. Jak neodpouštíme partnerům, protože nás podvedli, zlodějům, kteří nás okradli a rodičům či přátelům, kteří selhali... A jak pak máme odpustit vraždu nevinného dítěte. V tuhle chvíli jde zřejmě racio stranou a nastupuje víra. Žel, v takové míře, abych pochopil vyznění celého filmu, jí neoplývám. (10.06.2019)

Film je na figu, ale pointa je perfektná. Kto sa chce zasmiať, nech mi odpustí.. Odpustenie. Odpustenie je najväčší zázrak, lebo v podstate odpustíme len pár krát za život. Niekto ani raz, aj ked tvrdí, že odpustí. Skoro všetko je len hra, na ktorú sa zabudne.Stav kľudu je stav zabudnutia.Všimnite si, koľko ľudí chodí malátnych, bez energie, v letargii, smutných a zubami škrípajucich, zmätených.Ktosi je taký, že všetkým odpustí, vyhasne a spraví to ako Kurt Cobain. Kde je pozitívna iskra a elán, aký mal trebárs Karel Gott? Kde sa stratila česť a cnosť, ktorá vyzývala hrubiána na súboj na život a na smrť? Čo sa to, kurva, robí? Občas to tušíme.Kognitívnymi funkciami si síce myslíme, že odpúšťame, ale je to stav kľudu, ktorý vtedy nepozná realitu a povahu hriechu. Všetko je to rádoby. Človek zabudne na to, ako sa cítil, ked si s niekym nerozumel. Ako náhle stúpne v našom mozgu hladina neurotransmiterov a dostávame na veci iný uhol pohľadu, meníme názory. Ide o to, ako sa cítime. Je to prirodzene. Mozgová neuroplasticitída v našom mozgu zapríčiňuje v našom chápaní zmeny a upravuje si pamäť a my sa len domnievame. Stávame sa optimisti nie realisti, možno naopak....V skutočnosti vieme prt, ako sa veci majú.Začneme myslieť na niečo iné, dalo by sa povedať, že ľahšie odpustíme.Lebo sme kľudný. Klamárovi uveríme skôr ako tomu, čo vraví pravdu, to je dokázané.Lebo mozog nechce trpieť. Ak je svet postavený na klamstve, čo je potom skutočné? Zdravý stred medzi id, egom a superegom je veľmi tenký a medzi nimi je veľa medzi nebom zemom a peklom.Jeden americky vrah, zastrelil a postrelil niekoľko desiatok ľudí a vo svojom dopise na rozlúčku napísal, že chce, nech mu skúmajú mozog. Našli mu nádor na amygdale. Prepája pamäť a emócie. Dalo by sa povedať, že vytvára charakter. Cítite to? Keby sa vás pokúšal zabiť, možno by sa vám uľavilo, že za to nemohol. Amygdala sa poškodzuje trebárs, ked človek klame.Spýtal by som sa aj, či je väčšia cnosť vravieť pravdu alebo klamať, ale je to na dlho..skrátil by som to tak, žéééé..je dokázané, že ked si vo vzťahu oponenti niekedy zvýšia ton hlasu, vzťahu to prospieva.ked je to na základe férovosti. Možno to poznáte..akoby ožijete..a vtedy vnímate aj iné uhly pohľadu a spoznáte, ako je všetko falošné a prehnité.Moc prehnité...a inokedy je všetko super, tak kde je pravda, v ktorej piči vyjebanej?!! Prepáčte, nechal som sa uniesť. Zrkadlove obrazy, teorie opaku. Pohlcuje nás zlo, a vtedy vypadá všetko super, alebo ked je nám zle, je v nás príliš veľké dobro? Netreba radšej sa zdvihnúť a prefackať vinníka pokým daný hriech neoľutuje? A poriadne ho nakopať do tej riti...táto doba je plná paradoxov. cnosti vymizli, milenky neverné, všetko je na piču, no odpusť! V podstate je známe, že evolúcia vytvorila človeka tak, že prežíva slastné pocity pri dobrých sociálnych vzťahov a odpustenie v dnešnej dobe..... Najradšej by som odpustil všetkým, myslím to vážne..ale som slaboch! Lebo neviem pochopiť, aký som aj ja kokot! (02.05.2020)

I přes to, jaký vztek jsem po skončení filmu cítil, jsem se dokázal ovládnout a udělit snímku hvězdičku, ke které jsem došel tak, že jsem sečetl všechny dobré momenty, jež toto poetické dílo přineslo. Vzteklý jsem byl proto, že jsem ztratil dvě hodiny a dvanáct minut života, které jsem mohl využít mnohem lepším způsobem, kdybych po celou tu dobu bezmyšlenkovitě zíral do zdi. No, moje chyba, to že půjde o film pro typické Američany, stižené náboženským zápalem a mocným pokrytectvím, mi měl napovědět už začátek příběhu a vyprávění o indiánské princezně (wtf?), chudák pan Stingl, doufám, že film neviděl. Tvůrci se tvářili, jako by přinášeli divákovi nějakou velkou myšlenku, ale v podstatě šlo jen o křesťanskou agitku a doopravdy jsem se pobavil jen ve chvíli, kdy jsem si vzpomněl na vtip o malém Ježíškovi, který vztekle poskakuje po hladině jezera a řve: "Chci do vody! Chci do vody!". (31.01.2018)

Silně kontroverzní snímek. Na jednu stranu má opravdu velmi silnou výpovědní hodnotu (*****) Na stranu druhou je až příliš troufalý, neboť autor si dovolil "ztělesnit" Boha v osobY a ještě mu přiřadit "přízemní" činnosti (odpad) - tedy činnosti, o kterých autor nemůže vědět, jestli je Bůh vůbec schvaluje, natož dělá... Ve výsledku dávám průměrné *** a UPOZORŇUJI, že oficiálně snímek doporučit nemohu, neboť snímek může ovlivnit podvědomé vnímání Boha. Ať každý uváží sám za sebe... Já za sebe mohu říct, že jsem si u filmu uvědomil jednu velmi vážnou věc, která mi dříve nedošla. TIPseznam dalších křesťanských filmů. (04.08.2017)