Místo splněných přání

Každý z nás má nejaké túžby a sny. Kam až sme ochotní zájsť, aby sa nám splnili? A existujú vôbec nejaké hranice, keď po niečom nebezpečne intenzívne túžime? The Place kladie veľa etických otázok, divák má dostatočný priestor k zamysleniu sa, čo je pochopiteľné a obhájiteľné a čo je už naopak ďaleko za hranicou ľudskosti. Film je o trošku slabší ako Úplní cudzinci, ale stále veľmi dobrý, je škoda, že ho videlo tak málo ľudí. (15.10.2018)

Paolo Genovese je taková jistota současné italské filmařiny. Pokud si od něj něco pustíte, můžete si být jisti, že půjde o scénáristickou originalitu. Stejně tak i zde. Námět naprosto fantastický. Originální a působivé je především to, že režisér zvládnul přes hodinu a půl držet pozornost diváka v jedné obyčejné restauraci na rohu s hlavním hrdinou, který rozdává karty na osudový mariáš jak smrtka před posledním seknutím kosou. Díky tomu se zde rozbíhá příběh několika lidí, jejichž přání ovlivňují jiné lidi a celé se to tak hezky zamotává, až se to ve finále velice pěkně rozmotá. Jenže to, co je originální, je bohužel zároveň naprosto neuvěřitelné, až fantastické. Tak neuvěřitelné, že to vlastně v tom realistickém prostředí dost překáží. Pro svůj scénáristický nápad a perfektní dialogy se ale pořád jedná o jeden z nejzajímavějších filmů posledních let. (12.02.2024)

Italský režisér Paolo Genovese mě dokáže upoutat jednoduchým nápadem, rozehraným v komorním uzavřeném prostoru. Chvílemi jsem si připadal jako v roztomilé moderní pohádce s neotřelým plněním přání dle úkolů zadaných ze strany tajemného „kouzelného mužíka“, aby mě záhy v této konstelaci děsila přítomnost motivů typu plánovaná loupež či dokonce vražda nevinného dítěte. Místo splněných přání, rozehrané čistě na základě série dialogů mnoha postav s „kouzelným mužíkem“, mě překvapilo nejen svým konceptem a postupným propojením příběhů, přání či úkolů více postav, ale nakonec i nejedním vyústěním, jakým autor dokáže vykreslit fungování světa s fantaskním prvkem: i v případě, že cosi (ať už na kterékoliv straně nevšední dohody) rázem selže, začne se proti očekávání vyvíjet jinam, kdy jedno přání nebo řešení přímo odporuje jinému nebo kdy se správným řešením může stát i porušení pohádkové dohody, měl-li se člověk svým konáním dopustit čehosi špatného... Ta propracovanost scénáře se hůře popisuje bez spoilerů, každopádně dostal mě tenhle film svou originalitou ve více směrech a připadal od pana režiséra o stupínek lepší, než hromadně remakovaní Naprostí cizinci. Je navíc radost sledovat i ze současné tvorby film, který se přímo skví tak skvělými hereckými výkony... vedle sympaticky záhadného Valerio Mastandrey v hlavní roli musím zmínit především Marca Gialliniho, jehož postava je sice značně rozporuplná a s nejedním přehřeškem či selháním na kontě, ale tento herec ji dokázal s nádechem drsňáka podat tak charismaticky, že ve vás vyvolával silný zájem i o takovou postavu... a mému oku nemůže uniknout se svým šarmem Sabrina Ferilli coby Angela, bez níž by ten závěr zůstal mnohem smutnější. [85%] (22.08.2023)

Nepamatuji si, kdy bych se u tak čistě komorní a minimalistické záležitosti tak dobře bavil. Styl Paola Genoveseho mi evidentně sedí, a přestože byli Naprostí cizinci naprosto jiným filmem, rozbor lidských charakterů byl v obou případech dokonalý. Tady rozhodně nešlo o žádné mirkodušínovství (naštěstí), tady každá postava naplno odkryla svou vnitřní svini, nebo s ní alespoň svedla tuhý boj. Film postrádal akční scény, ale z některých rozhovorů mi nebylo moc dobře po těle. (30.04.2021)

(26/2023) / Čakal som od Genoveseho trošku vypointovanejší a údernejší film. Znovu sledujeme dosť originálny nápad, ale prevedenie tentokrát zaostáva za geniálnym Perfetti sconosciuti. Filmu strašne nesedelo, že opustil tradičnú trojaktovú štruktúru, a podľa mňa filmu chýba úvod aj záver. Celý 'dej', či skôr v tomto prípade konverzácia je vcelku jednoliata a ani záver neponúkol výraznejšie emócie alebo dramatizáciu. Konverzačky mám rád, ale v tomto prípade som teda pár krát na hodinky pozrel. (6/10) (15.03.2023)