Utøya 22. juli
U: July 22
Utøya, 22. júla
Utøya: July 22
Režie:
Erik PoppeKamera:
Martin OtterbeckHudba:
Wolfgang PlaggeHrají:
Andrea Berntzen, Aleksander Holmen, Brede Fristad, Elli Rhiannon Müller Osbourne, Sorosh Sadat, Hang Tran, Solveig Koløen Birkeland, Jenny Svennevig (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Norský snímek Utøya, 22. července zachycuje masakr na letním táboře Svazu dělnické mládeže na ostrůvku u Osla v létě 2011. Skutečnou tragédii, při níž přišlo o život sedm desítek převážně mladých lidí, režisér Erik Poppe zpracoval jako drama natočené v reálném čase bez hudby a střihu – vytrvale sleduje mladou Kaju, která se snaží bezhlavé střílení přežít a zároveň najít v chaosu a panice svou mladší sestru. Snímek vznikl na základě reálných svědectví, scénář filmu je založen na hloubkových rozhovorech s přeživšími a snaží se co nejvěrněji zachytit pocity mladých, kteří byli v moment útoku na ostrově. Popisuje události z jejich perspektivy a skládá hold jejich odvaze. (Film Europe)
(více)Videa (3)
Recenze (246)
Myslím si, že tvůrci zvolili opravdu ideální formu k natočení filmu o masakru na ostrově Utøya. Navíc mám rád filmy využívající dlouhé záběry a obdivuji snahu každého, jenž natočí film v jednom záběru. Ono se tomuto filmu těžko něco vytýká. Je asi dobře, že vznikl, a že byl natočen tak, jak byl. Jsem rád, že tvůrci zvolili neotřelý způsob zobrazení skutečné události a nenatočili nějaký klasický biopic o Breivikovi, nebo něco podobného. Filmů o masových vrazích a dalších pomatencích bylo už habaděj a je lepší se taky jednou pořádně zaměřit na opačnou stranu barikády – tedy na lidi postižené těmito činy. Ze všech těchto důvodů bych tvůrcům dal palec nahoru, tak proč ale dávám filmu 2*? Prostě mě to nechytlo za srdce a neponořil jsem se do 72 minut zmatku a beznaděje – v čemž shledávám obrovský problém. Rozhodně nejsem divák, který potřebuje k prožitku z filmu neustálou akci, ale některé scény se tady tak neuvěřitelně táhnou, že jsem prostě byl většinu děje myšlenkami někde jinde a ne s mladými studenty bojujícími o přežití. Film začal skvěle a když se na ostrově začala ozývat střelba, tak mě opravdu zamrazilo. První minuty jsou tedy velmi silné a působivé. Film mě ale ztratil záhy při snad 10 minutové scéně, kdy se několik děti společně s hlavní hrdinkou schovávají u jednoho stromu a řeší, co se asi děje. Od té doby mě to začalo extrémně nudit, nedokázalo mě to přesvědčivě vtáhnout do jejich pocitů. Ačkoliv většinou bývám dosti empatický, zde to prostě na mě ze záhadných důvodů nepůsobilo. Nijak znatelně mě nepoložila ani dlouhá scéna s umírající holčičkou. Nejzajimávější mi přišly poslední minuty s vyústěním příběhu hlavní hrdinky – když ale nad tím přemýšlím, tak vlastně ani to mě zpětně nějak extra nedostalo, jen v ten daný moment jsem to moc nečekal. Utøya, 22. července je vcelku úctyhodný počin, který ale nejsem schopen patřičně ocenit. Ještě si to budu muset nechat trochu projít hlavou – rád bych tomu dal alespoň 3*, ale něco mi to nedovolí. Nevím... jsem z toho trošku rozpačitý. BTW: Jednoznačně nejlepší rekonstrukcí útoku masového vraha stále zůstává chirurgicky přesná a šokézně chladná Polytechnika od Denise Villeneuvea. ()
50%, oceňuji nápad reálného času, zároveň se z daného tématu mohlo dostat více pro film. Je fajn, že tvůrci se snažili udělat film dle výpovědi, ale je pokud dělám film a ne dokument, chtělo by určité části zdramatizovat a zrychlit, aby divák více pocítil tíseň situace, která ve skutečnosti jistě byla. ()
Prvních patnáct minut sledujete tak trochu dokument o teenagerech na táboře, ale pak zazní první výstřely. Výstřely, které všechno změnily. Kamera v podstatě neopouští hlavní hrdinku Kaju a umožní divákům stát se téměř přímými účastníky nastalého pekla. Některé scény sice mohou diváka ukolébávat (když se parta kamarádů několik minut skrývá za stromem a sem tam si něco zašeptá, skoro si přejete další útok), po většinu času ale dění na plátně neumožní vydechnutí. Dobrou volbou tvůrců byla zajisté i absence samotného útočníka - v nepravidelných intervalech slyšíme střelbu, spolu s Kajou míjíme mrtvá těla, ale se zlem se nikdy nestřetneme tváří v tvář. Tento fakt podle mého názoru sledování filmu ještě znepříjemnil a prožitek z projekce byl o to intenzivnější = hnusnější. Nezbývalo mi jen kroutit hlavou nad tím, že nesleduji klasickou filmovou fikci, ale hranou rekonstrukci skutečné události. Podobně na mě před lety zapůsobil Greengrassův "Let číslo 93". ()
Filmu se rozhodně nedá objektivně upřít autenticita a syrovost, bez ohledu na to, jestli divák sympatizuje s politickými názory členů jakéhosi levičáckého "Svazu dělnické mládeže". Ale sledovat několik fiktivních postav, kterak se hodinu a půl krčí schovány v lese nebo pod útesy, přičemž občas okolo proběhnou nějací jiní ječící lidé a v pozadí bouchají petardy, mě opravdu nebavilo. ()
Utoya dobře rekonstruuje, ale věnuje se banalitám. Útoky v Norsku v roce 2011 jsou bez pochyby jedním z nejdrastičtějších činů 21. století. Kam až sahá lidská zlost a myšlenky? Na tuto otázku nalezlo odpověď 70 studentů na ostrově Utoya a mnoho dalších, co tam byli s nimi. Člověk, jako je Breivik by měl s prominutím místo doživotí, buďto to viset, nebo být doživotně mučen, což by bylo snad vůbec nejlepší řešení. Je těžké na filmu o tak strhující a hrůzné události cokoli kritizovat, a když ho budeme brát jako spořádanou rekonstrukci, která nám přibližuje pocity jednotlivých studentů na ostrově, už od ranního útoku v Oslu, až k děsivému řádění "neznámého" útočníka, nemůžeme ani nic moc vytýkat. Řemeslně v podání režiséra Erika Poppeho Utoya, 22. července neztrácí, ba naopak, solidně nám události osudného dne přibližuje. Ovšem, jakmile se na snímek podíváme trochu více okatě, zjistíme, že se věnuje banalitám a bohužel je na nich i postaven. Scénář má dobrou rekonstrukční podobu, avšak pod kapotou umění, o které se tvůrci snaží, selhává. Příběh vede hrdinka Kaja, jež je na ostrově na táboře (ostatně jako všichni), a jakmile se ozvou první výstřely, začne její zběsilá honba za přežitím, přivoláním pomoci a nalezením vlastní sestry, která uprostřed řádění neznámo kam zmizela. Což není zas takový problém - není to nic velkého, ale funguje to. Ale jakmile se v úvodních scénách filmu dostáváme ke studentským řečičkám, které jsou jen těžko v podání slabších herců uvěřitelné, a poté co všichni po ozvěně prvního výstřelu začnou bezmezně prchat do lesů a bojovat o život, dostáváme se k dobře řemeslně natočené, ovšem umělecky banální, nepřerušované jedné dlouhé sekvence, kde se o hrdiny bojíme, dokonce si i zapláčeme, ale přitom k nim nemáme žádný pevnější vztah. Je to napsané banálně. Banality typu: "To je určitě cvičení?" či diskutování v lese o příjezdu policie, jsou opravdu efektně hloupé. Podobně jako scéna, kdy postřelená dívka chce, aby Kaja našla její matku, kde však můžeme najít jistou lidskou přirozenost, která se v nás skrývá a jednou v životě jí prostě vypustíme. Jediný charakter filmu opravdu dobře funguje a je napsán vskutku výtečně, a to samotný útočník, jehož identitu divák, stejně jako děti na Utoye, nezná. Režisér nám ukáže jen jeho řádění a stíny, z nichž mrazí. Nevíme, kdo to je. Nevíme, jak vypadá. Nevíme, co chce. Je jasné, že jde o Breivika, ale režisér nás dostane do situace a vypětí, že pochybujeme i o svém jméně a klademe si stejné otázky jako děti. Autentičnosti filmu pomáhá specifická, ale jinak nepříliš silná kamera, která jede na jeden dlouhý záběr, což je však velice slušné. Hudba vcelku ujde. Herecky to sama táhne Andrea Berntzen, ale je vidět, že je to příliš těžké břemeno. Chtělo by to mnohem lépe napsaný scénář, který by nám tu půlhodinu Breivikova řádění odvyprávěl prostě lépe. Ale i tak zůstává Utoya velmi dobře natočeným filmem, který má své řemeslné kvality, a diváky do události a příběhu studentů hodně silně ponoří. Nechováme k postavám žádné sympatie, ale alespoň je chápeme, protože to, co prožili oni, během jedné jediné chvilky, nechceme prožít za celý život. 60% a pěkné tři hvězdičky. Ovšem s přihlédnutím k rekonstrukci by film získal o deset procent více. Nejlepší scénu nedokážu určit, ale vzhledem k lidskému přemýšlení, bych to viděl na scénu, kdy na místo konečně dorazila zásahová jednotka. () (méně) (více)
Galerie (32)
Photo © Gussi Cinema
Zajímavosti (14)
- Film nebyl natočen na ostově Utøya, nýbrž na sousedním ostrově. (Endavour)
- Písnička, která hraje ve stanu, je „Snakke Litt“ od Admiral P. (Duoscop)
- Prvními diváky filmu byli přeživší masakru a příbuzní obětí. Režisér do poslední chvíle počítal i s variantou, že film nikdo další neuvidí, pokud by někdo z nich řekl, že je ve filmu něco špatně. (raininface)
Související novinky
Be2Can hlásí rekordní počet zapojených kin
Be2Can: rekordní počet zapojených kin, Zlatá palma, současný německý film, čínská senzace ve 3D a čerstvá cena Fipresci z Benátek pro maďarský film Be2Can – přehlídka soutěžních a oceněných filmů… (více)
Reklama