Pásky z Nagana

Silná vzpomínka na turnaj století, kde hráli nejlepší hráči tehdejší doby bratři P. a V Bure, Fjodorov, Bourque, MacInnis, Lindros, Yzerman, Gretzky, Shanahan, Chelios, Modano, Hull, LaFontaine a proti ním Dominik Hašek. (Jméno, Počet obdržených branek za zápas, Procento úspěšnosti zákroků) - 1. Hašek - 1,00 - 96,13, 2. Roy - 1,5 - 93,53, 3. Štalenkov - 1,6 - 93,10. (02.04.2018)

Tenhle dokument je hodně silný a veskrze profesionálně provedený. Oceňuji, že cizincům dokáže vysvětlit, jak kupodivu velmi důležitý moment v kontextu našich dějin to byl (otestováno na Finovi). A mě zase po letech vehnal slzy do očí. Ty záběry z domoviny mi ale připomněly, že to v 90. letech i v Praze vypadalo, jak někde na ruské vesnici. (02.03.2018)

Kdybych měla dělat statistiku a ptala se lidí od cca 15ti let, co jim říká Nagano, myslím, že naprostá většina by byla v obraze. Na to se totiž nedá a ani nechci zapomenout. Byla to tak obrovská emotivní nálož, o které se mně od té doby může snad jen zdát. Vidět zářícího Dominátora, potažmo celou partu na Staromáku....ne ne, to se snad už nevrátí. Škoda Ivana Hlinky, ten si to moc dlouho nevychutnal. Asi každá výhra má i svá negativa a tohle bylo moc smutný. Jinak bych se tady jen opakovala a opakovala......žádné hodnocení kamery, zpracování, režie a jinou kritiku tady nebudu psát ani omylem (stejně tomu nerozumím). A kluci si to v žádném případě nezaslouží! Ale byl to nerves jako hrom, že jo? (10.03.2018)

Jeden z nejpropracovanějších dokumentů, co jsem za svůj život viděl. Možná dokonce i ten nejlepší. Fakticky nepřeháním. Ondřej Hudeček, do teď neznámý autor, ve spolupráci se západními kolegy za Atlantikem dokázal vytvořit dílo, které by měl vidět každý Čech. Mrzí mě, že jsem v roce 1998 nemohl na vlastní kůži zažít tu celonárodní euforii, která před dvaceti lety zachvátila celý náš stát. V zásadě každý v té době prožíval s naším národním hokejovým týmem zápas za zápasem, jako by byli oni samotní na ledě s nimi. To celonárodní semknutí zachycené v jednotlivých záběrech mi chvílemi nahánělo až slzy. Prostě se mi velmi líbilo, že se tvůrci nezaměřili jen na hokej, ale dokázali zkompilovat i momentky z životů našich občanů. Ale teď zpátky k hokeji. Pozvání bývalých hráčů, kteří poskytovali příběhy, nebo se prostě jen vyjadřovali o svých pocitech, které jim tehdy probíhávaly hlavou, jednoznačně dokument vyšvihli kvalitativně nahoru. Rád jsem si vyslechl názor i jednotlivých oponentů, s kterými se náš nároďák musel v Naganu potýkat (popravdě někteří z hráčů, zejména kanadských, mají dodnes depku, jak jsme je mohli porazit a zbavit je tak nadějí na zlato). Semifinále s dnes již legendárními nájezdy a následné finále s Rusy se muselo prostě emocionálně projevit u každého diváka tohoto snímku. Doufám, že něco v podobném duchu (a tím myslím na sportovním poli) zažiju i na vlastní život. Objektivní, výstižný, chvílemi vtipný dokument. 95 % (16.03.2018)

Samozřejmě...Kdo nepláče, není Čech!. Ke konci to ani jináč nejde, nicméně počáteční výlet do komunistické zoo s cedulí Československo plus story about Pítr Svobouda, který je zde prezentován jakoby emigroval s hokejovou výzbrojí na zádech již v padesátých letech a to jen pomocí lopatky a tunelu pod ostnatými dráty, mě docela vyděsil, když si k tomu člověk ještě přidá aktivity americké vlády a armády od konce čtyřicátých let dodnes, musí bojovat s těžkým pokrytectvím. Neznámý režisér Hudeček to celé pojal pěkně "poamericku", show must go on, řekl si nejspíš, ona ta nostalgie a slzy přijdou samy. Každopádně kouzlo celého dokumentu tkví v různorodém přístupu samotných hokejistů. Zámořské superstar, u kterých doma při vyhlašování nominace národního týmu náhodou sondují novináři s kamerami a foťáky a proti nim hokejový talent, jenž se zrodil v okleštěné zemi v obnošené hokejové výstroji v kabině hokejového klubu v zapadlých městech kdesi na východě Evropy. Nyní jsou na stejné úrovni. Smysl celého dokumentu? Američan si udělá pořádek v tom, že Československo a SSSR jsou dvě rozdílné země, Kanaďan bude do konce života orodovat proti nájezdům a nesnášet tehdejšího kouče nároďáku, Fin a Švéd dokument pozorují jen zpovzdálí a Rus je vděčný, že se na jeho vyjádření vůbec dostalo...jen Čech pláče, hrdý na své zlaté hochy...zase jednou i na svou zemi vzpomíná na staré dobré časy, které byly, dle tvůrců, plné frustrace z rychle nabyté svobody a ještě rychlejšího nástupu slabého odvaru kapitalismu, který byl v zámoří již v úpadku a měl za sebou již několik krizí. Obyčejní kluci, kteří si s sebou do Nagana přibalili i své srdce a maximální odhodlání k vítězství, jež dosahuje vrcholu při Hašanových zákrocích, jeho euforii a hlavně při prohlášení. "Já jsem se náhodou dozvěděl o svém draftu, ale já jsem tady měl rodinu, kamarády, svojí babetu, já zůstal doma. Americký dokument u kterého Čech roní slzy, lehce paradoxní, podobně jako vítězný gól emigranta jménem Svoboda, který po patnácti letech a naposledy oblékl dres své rodné země. (28.03.2018)