Žáby bez jazyka

Love Must Die! Mira Fornay je šílená. Po stránce tvůrčí a v tom nejlepším slova smyslu. Její společenské, děsivě absurdní a temně komediální zrcadlo v podobě tohoto experimentální filmu, který bych se nebál porovnat s podobnou tvorbou šedesátých let minulého století, je na tom stejně. Násilí jako forma komunikace. Maximální životní zoufalost v podobě skládání rodinného puzzle, což je jediná cesta, jež nás konečně dovede k onomu vytouženému rodinnému obědu...chybí u něj děti, pro které to všechno děláme, jsou zamčené na zahradě a čekají, až se ty dospělé děti domluví, nebo pozabíjí...Možná toho na sebe režisérka vzala trochu moc, opravdu by mě zajímalo, jakou reakci od diváků sama čekala. Do onoho oběda jsem byl opravdu nadšen, samotná scéna u stolu fantastická, nicméně potom už to nějak nebylo vono. Každopádně tento film vykročil cestou, kterou se v současných česko-slovenských vodách jen tak nikdo neodváží. (31.07.2022)

Takýto dramaturgický experiment nemá doslova na Slovensku obdobu. Dá sa ale s istotou tvrdiť, že pre väčšinu ľudí bude spôsob rozprávania nestráviteľný a to mám na mysli návštevníkov filmových klubov, pretože iní diváci film nikdy neuvidia. Fornay sa rozhodla, že sa nebude pozerať na súčasné rodinné vzťahy cez prizmu sociálnej drámy, tej už bolo u nás dosť, ale práve cez niečo značne experimentálnejšie. Občas to síce zaváňa rozpakmi, najmä repliky amatérskych hercov, častokrát sa ale pristihnete pri myšlienke, že Fornay to má premyslené a skúsenosťami získala pevnú ruku. Na prvýkrát asi všetko nepochytíte, čo je dá sa povedať ďalším kladom snímky. Inak Žaby bez jazyka mi pripomenuli v istom smere Roya Andersona, zaujímalo by ma, či bol pre režisérku inšpiračným zdrojom. (02.12.2020)

Sám netuším, ako som dokázal film dopozerať. Experimentálny by bolo veľmi slabé slovo na to, čo sa odohrávalo na obrazovke a v často neladiacej zvukovej stope. O deji ťažko hovoriť, ale po premene hlavnej postavy na inú som dokonca spozornel, čo nám tým autorka chce povedať. Nedozvedel som sa. –––– Kdybych byl holka, tak by se todleto nestalo. (26.09.2023)

Je několik typů režisérů. Nikdo se soustředí na výdělek a diváckou oblíbenost, jiní zase objíždějí filmové festivaly a názor diváků je zas tak moc nezajímá. S Mirou Fornay jsem se potkala na besedě její prvotiny Lištičky. Už tehdy jsem měla dojem, že je příliš pohlcena svou prací, než aby jí zajímalo, jak jí vnímá divák. Přesto, že se pohybujeme na rozdílných vlnách, zajímá mě, kam se za těch pár let posunula. Žáby bez jazyka začaly docela slibně, i přes jistou roztříštěnost až psychedeličnost jsem objevila pár zajímavých momentů. Třeba mě napadlo, že i když dobří herci hrají jako o život, nemusí jít ještě o skvělý film. (02.07.2022)

Naprosto nezvládnutá pseudoartová slátanina, která jen bude lidi odrazovat od těch dobrých uměleckých filmů (pokud to tedy nějakým omylem někdo z normálních lidí uvidí, myslím že i většina diváků na ČTart přepne po 15 minutách). Prostě takové to ryze české sociální drama, ale ozvláštněné tím, že autorka asi viděla filmy Roye Anderssona, možná i film U zlaté rukavice, a pokusila se to napodobit. A jako bonus tu máme naprosto mimoňskou anotaci od Cinemartu. Ne, film fakt nemá s počítačovými hrami společného vůbec nic. Možná tím mysleli to, že je tam jeden záběr na padající jukebox, který zamrzne v čase. Pánové a dámy z Cinemartu, kdybyste chtěli tipy na nějaké zajímavé počítačové hry mladší 30 let, můžete mi napsat dotaz do pošty:) (08.02.2021)