Where to Invade Next

Cause we have problems that no army solve... Zaměstnanci cestovních kanceláří vědí, že kouzlo zahraničních cest spočívá na skutečnosti, a nechytejte mě prosím za číslo ani za slovo, z 10ti procent; zbytek je iluze. Zatímco v cestovních kancelářích o tom pomlčí, Michael Moore, dokumentarista s pověstí manipulátora na jedné straně, filmaře s názorem na druhé, se k filosofii filmu explicitně hlásí: I am supposed to pick up the flowers, not the weed. Jeho turné po zemích, kde se nejspíš najde leccos, co nefunguje tak dobře jako ve Spojených státech (třeba dovednost příslušníků pořádkových sil cílit do černého :-)) může otevřít oči zalepené mizerným vzdělávacím systémem a mediální vymývárnou nejen Emeričanům, ale i nejednomu středoevropanovi. Alespoň já věděl o finském vzdělávacím systému hovnajs a nyní mám alespoň důvod si ověřit, v čem všem mi Moore lhal. Zábavné nejen v okamžicích, kdy se Italové diví, že všude ve světě nemají zaměstnanci 6 týdnů dovolené, které lze převádět z roku na rok. (29.05.2017)

Ať už je ta klasicky mooreovská agitka za sluníčkovější Ameriku místy sebevíc jednostranná, idealisticky klišé a prvoplánová, musím nakonec proti vlastní vůli zvýšit o hvězdu. Ne snad proto, že bych propadl dojmu, že to kde ve světě funguje černobíle, nebo víře v budeme si všichni pomáhat, ale prostě za řadu zajímavých poznatků z různých zemí "za příklad" a nějakou tu závěrečnou message: "I began to lament that the American dream seemed to be alive and well everywhere but America." Zkrátka k zamyšlení podnětný. A to mi věřte, že arci-levičák Moore a jemu podobní mi celkem běžně vaří krev. Ať je mi názorově jakkoli opačný, nakonec jsem rád, že je a dělá co dělá. (21.09.2018)

„Víte, že jste na tom špatně, když vás litují Francouzi.“ V podstatě několik dohromady poslepovaných epizod ležérního cestopisného pořadu typu No Reservations, s tím rozdílem, že (sebe)ironický moderátor neřeší kuchyni nebo pamětihodnosti jednotlivých zemí, ale výhody tamějšího sociálního systému. Způsob, jakým manipuluje s fakty a emocemi, je zároveň mnohem víc „edgy“ (rozhovor s otcem jedné z Breivikových obětí, prostříhávání na mlácení amerických černošských vězňů). Samozřejmě jde o extrémně zjednodušující pohled na některé dílčí výhody, vyjmuté z širšího politicko-historicko-společenského kontextu, což si Moore občas uvědomí, ale mnohem častěji se nechává unést tím, co slyší a neklade (si) doplňující otázky, které by ohrozily jeho tezi. Zvoleného konceptu se navíc nedrží až tak důsledně, když kromě evropských zemích obývaných bílými lidmi, o nichž mluví v úvodu, zavítá také do Tuniska nebo když navzdory předsevzetí vybírat jenom „květiny“, nikoli „plevel“, neodolá pokušení vytáhnout během návštěvy Německa nacistickou minulost země (byť jen k podepření myšlenky o nezbytnosti přijmout vedle svých vítězství i své porážky). V porovnání s Mooreovými předchozími filmy se tento nese v poměrně uvolněném duchu, s převahou hravosti nad cynismem, a snaží se (hlavně) Američany povzbudit, aby otevřeli oči, pohlédli za hranice a připustili, že v jiných státech byly ideály, na nichž USA stojí (svoboda, rovnost), uvedeny do praxe mnohem funkčněji. Z tohoto hlediska lze zvolenou argumentační strategii přijmout jako adekvátní pro cílovou diváckou skupinu a film si užít coby demagogickou komediální road-movie, zprostředkovávající americký pohled na svět. Pro Evropany Where to Invade Next žel mnoho podnětů k zamyšlení nad tím, co by mohli dělat jinak a lépe, nenabízí. 70% (06.06.2016)

Michael Moore změnil image a místo tlustého dědka teď vypadá jako tlustá bába, ale jinak se toho moc nezměnilo. Naštěstí je to mnohem zábavnější než "O kapitalismu s láskou", protože se zabývá nám mnohem bližšími evropskými zeměmi a všemi těmi sociálními vymoženostmi, které tu máme a v USA nemají, jako např. dlouhou dovolenou, zdravá jídla ve školních jídelnách, rovné příležitosti pro ženy, fešácké kriminály a vzdělání zdarma. Pro Evropany je to asi zábava, protože Moore to tu líčí jako ráj na zemi. Jak film působí na Američany by mě zajímalo. (28.04.2016)

Predstavte si, že bez zbrane v rukách "na-pochodujete" do hociktorej z krajín kdekoľvek na svete a okradnete ju. Počkať, počkať! Nemyslím zlato, ropu, iné nerastné bohatstvo či plán ako skonštruovať jadrovú zbraň. Myslím najlepšie nápady, ktoré by značne ovplyvnili život ľudí vo vašej krajine. Máte problém so zdravotníctvom, štúdiom, respektíve bankármi, ktorí si opakovane robia čo chcú? Tento dokument Vám zadarmo podá pomocnú ruku v podobe poradenstva, čerpajúceho z rôznych štátov po celom svete, ktoré si jedného dňa povedali DOSŤ. Od "piky" zmenili nezmeniteľné, aby sa nie len nasledujúce generácie cítili šťastné. Je totiž holou pravdou, že: "žijeme len raz a príliš krátko", aby sme boli neustále vystavený stresu, ktorý nás pomaly ale isto zabíja. Je čas zobrať si príklad z Fínska, Slovinska, Tuniska či iných krajín. Už som sa obával, že sa môj najobľúbenejší dokumentarista prepadol pod zem, no on z nenazdajky povstal z popola ako posledný jednorožec, aby sa celému svetu ukázal v plnej "kráse". Ja tohto chlapa fakt "žeriem". Číta mi myšlienky, takmer každým dokumentom mi uštedrí facku na celú hlavu, aby som sa konečne "prebral". Obrovská škoda, že niečo obdobné neodvysielajú všetky dostupné televízie na Slovensku či v Čechách, aby ľudia "vedeli". ako to za hranicami rôznych krajín "naozaj" chodí. Netvrdím, že Moorovi žeriem všetko čo zaznie v jeho snímkoch, no toto je hádam jeden z mála počinov, ktoré nie sú manipulatívne. Až na úvod, nemá príliš veľký záujem ponižovať Ameriku, on len poukazuje na určité zákony v rôznych štátoch, ktoré naozaj fungujú, pričom prispievajú k blahobytu spoločnosti Je jasné, že sa ľudia nelíšia len národnosťou no najmä mentalitou. Ťažko povedať či by niečo obdobné fungovalo aj u nás, či by sme nezneužívali systém, ktorý chce dobre "všetkým" rovnako. Nuž, vyzerá to tak, že môžeme len ticho závidieť. Pre mňa si stále "BEST EYES OPENER" Michael. (01.06.2016)