Démanty noci

Film má jeden nedostatek, který sráží 1*, a to v podobě neustálých a navíc opakujících se flashbacků, které postupně ztrácí svoji funkci a diváka spíše otravují a zdržují od napínavého útěku hlavních hrdinů. Přestože si více libuju ve snímcích, kde je více kladen důraz na příběh, postavy a dialogy než vizuál, v tomto případě mi přehození priorit vůbec nevadilo. Syrovost, atmosféra strachu, chuť beznaděje…soucítění s postavami trochu jiné, ale o to silnější. Když se prodírají lesem, divákovi se skoro chce nastavit si ruce před dotírajícími větvemi, aby ho nešlehaly od očí a tváří, při cestě přes kamení jakoby sám cítil jejich ostrost a při každém kroku dával pozor na vymknutí kotníku. Při sekvenci, kdy „honáci“ pronásledují „lovnou“ do kopce jsem měl potřebu obvinit režiséra z nehezké manipulace s divákem, ale po následném „pohoštění“ a „vypuštění“ jsem rychle změnil názor a pochopil význam slova hon, nebo chcete-li mučení. (26.10.2012)

Strhující film, který je dobré vidět vícekrát, protože až při dalších shlédnutích si jej člověk opravdu vychutná. Po mém soudu jedno z mála filmových děl, které se vyrovná literární předloze. Poněkud matoucí je slovo "filmového historika" na DVD FEXu. Nejen že Pavel Taussig nepochybně nečetl Lustigovu předlohu, protože interpretuje závěr zcala opačně, než jak má ve skutečnosti vyznít, ale navíc celé jeho slovo působí poněkud rychlokvašným dojmem. (23.09.2006)

Na první pohled jsou Démanty noci, mimo jiné dlouhometrážní režijní debut Jana Němce, zároveň adaptující povídku Arnošta Lustiga, protiválečným psychologickým dramatem o útěku dvou bezejmenných Židů před hrůzami nacismu a druhé světové války. Ovšem na pohled druhý jsou Démanty noci jak na české, tak dobové poměry neuvěřitelně nekonvenční, formálně atypický a až revoluční film nejen z hlediska stylu. Snímek totiž neustále osciluje mezi subjektivními a objektivními rovinami, realitou a snem, a jinými formami až introspektivních reminiscencí. K zhmotnění těchto rovin a dosažení následné změny percepce využívá různých střídání rovin časových prostřednictvím flashbacků, flashforwardů, variací, či paralel. Přičemž nositelem tohoto zhmotnění je především kamera pod taktovkou Miroslava Ondříčka a Jaroslava Kučery, jež útváří onen vizuálně pohlcující a imerzivní dojem nekonformity a fyzičnosti... Skrze tyto propriety se snímek pokouší pojmenovat stav, při němž se člověk ocitá v absolutním nebezpečí. Díky své bezprostřednosti a zdánlivé "emoční vyprázdněnosti" tak zásobuje diváka takřka identickými pocity a emocemi, které prožívají oba hlavní protagonisté – jmenovitě úzkost, únavu a strach. Ve výsledku tak Démanty noci tvoří naturalistický, špinavý, mimořádně silně fyzický a až nepříjemně málomluvný film, který je nadčasový nejen v rámci novovlnných filmů. (28.10.2022)

Kompozicne a pribehovo zaujimavy film, ktoreho obrazove prevedenie vyrazne degraduje obsahovu stranku. Ta je podana striktne formalne, az chladne, a tak skvela kamera a z nej vychadzajuce vizualne perly, utlacaju samotny pribeh a vnutorny svet hrdinov tam, kde by v tematicky obdobnych filmoch nemali byt. (14.05.2009)

Scény útěku obou mladíků před fašisty a následnou smrtí byli velice působivé. Jenže režiser Němec se neustále vyžíval také v opakovačkách a hlavně prolínal dramatické okamžiky prchání s útržkovytými vzpomínkami hlavních postav z předválečných časů. Mě tohle hodně rušilo a podle mě taky strašně zabíjelo atmosféru celého filmu. A navíc nemám rád ten hrozný naturalismus režiserů nové vlny šedesátých let. Koukat se na šíleně dlouhé scény jakýchsi ožralých bavících se gestapáckých "dědečků" je na mě jednoduše moc. (07.09.2007)