Po zkoušce

Jedno velké Bergmanovo divadelní (a samozřejmě i osobní) vyznání. A to, jak film na svoji divadelnost poukazuje (dokonce si zní i trochu střílí, a to hlavně při mistrovském dialogu na konci snímku) a využívá ji jako svůj výrazový prostředek, je v očích diváka jeho největší přednost stejně jako slabina. Já v tom však viděl spíš tu pozitivní stránku. A Voglerova (Bergmanova) rekapitulujícího a za životem ohlížejícího se divadelníka jsem si užil (a rád se k němu vrátím i někdy v budoucnu). Za mě silné 4*. (31.05.2014)

Bergmanovo psychologické konverzační drama jednoho muže a dvou žen na jevišti po zkoušce je popravdě mnohem víc psychologické a konverzační, než vyloženě dramatem. Těch 70 minut dialogů z jednoho jevišti jde, ač bez souvislého příběhu, do hloubky psychologie postav a obsahuje bezesporu obdivuhodné herecké výkony, což u Josephsona a Thulin nepřekvapí, ale u mladičké a pro našince neznámé Leny Olin překvapením může být. Na druhé straně celá tato inscenace s divadelní režií v jedném prostoru mi připadala poněkud monotónní, bez kouska atmosféry i napětí a navzdory relativně krátké stopáži i vhodnému rozpoložení z mé strany jsem měl zde docela problém naplno udržet patřičnou pozornost a zájem o postavy i celé dění. Díky hercům a zajímavému námětu (jakési drama na jevišti mimo hraného dramatu) sice dávám ty 3 hvězdičky, ale jinak Po zkoušce vnímám spíše jako obyčejnou a průměrně zrežírovanou TV inscenaci, která si získává výraznou pozornost kvůli jménu režiséra, ale mě osobně vedle herců a některých dialogů moc neměla čím oslovit. [55%] (29.09.2021)

Přepsáno v únoru 2019. Po zkoušce je Bergmanovou nejniternější zpovědí režisérského řemesla. S přibývajícím věkem slavného Švéda přestává být existenciální destrukce hybnou silou všehomíru a stává se jen pouhým vedlejším a velmi nepříjemným aspektem individuálních pochybností a strachu ze ztráty známých jistot a předsevzetí. Po zkoušce je vyzrále smířlivým přehodnocováním Bergmanova života a jeho profesního snažení. Divadlo a film jsou propojené světy, kde platí jiné vnímání reality a bolest života světa je filtrována přes tlukoucí srdce herců a hereček. Dává svobodu svým impulsům, objasňuje své pohnutky a cíle, sklání se před skutečností pocitového prožitku, naráží na masky a skutečné vnitřní motivy. Fascinace ženou je povznášející i ubíjející zároveň, vytouženou metou je dosažení privátního stavu osvícení, či přiblížení se k němu. Hlavní postavou bilancující životní moudrosti je Henrik Vogler (velmi dobrý Erland Josephson), uznávaný divadelní režisér a zralé alter ego Ingmara Bergmana. Zamýšlí se nad povahou své pracovní činnosti, odkrývá spletitou síť her, ctižádostí, strachu a úspěchu. Zájem o vnitřní svět člověka je nutným předpokladem k zachování základní konstrukce řádu práce a zamýšleného výsledku. Profese a soukromí se vzájemně prolínají, podporují i zraňují, dočasné svazky jsou ambicí jedinců k nesmrtelnému pozvednutí vlastní kariéry. Pevná víra nemá zbytečných otázek. Každý je vítězem, každý je poraženým, svět divadla stále zůstává. Hlavní ženskou postavou je Anna Egerman (pozoruhodná Lena Olin), mladá herecká hvězda a středobod Henrikovy nové divadelní adaptace. Zkoumá se herectví a jeho míra poslání, hledí se na život a touhy člověka. K pocitu převahy je nutné přistoupit k drobným hrátkám a vítězství je téměř na dosah. Důležitou postavou je Rakel Egerman (vynikající Ingrid Thulin), Annina matka v Henrikových intimních vzpomínkách. Žádostivost je jen prostředkem k překonání strachu osamělosti, nestálost jistot je destruktivní a žadoní o pozornost. Život ve své neopakovatelné kráse! Film Po zkoušce si vychutnává své obrazové stavby pro vyniknutí pocitů. Drama se odehrává na filozofické úrovni. Po zkoušce je nejupřímnější Bergmanovou zpovědí o neuchopitelné a opojné kráse své životní profese. (05.06.2009)

Nádherné a přitom vůbec ne adorující vyznání herectví a divadlu, do kterého Bergman vkládá velkou část své osobnosti, promlouvá skrze všechny tři postavy a v každé z nich se objevuje spalující upřímnost, která především u Thulinové skutečně drtí. Jako třešnička na dortu pak přichází výborně gradovaný závěr "alternativní budoucnosti", skvělý a oživující nápad. Nakonec tedy další niterná režisérova terapie s typickými rekvizitami a slovy, která však je zároveň i hřejivou výpovědí, jež dává tušit i určité obecnější smíření Begmana se životem a údělem. Alespoň nějaká hodnota a útěcha pro ty, co zrovna nemají Bergmana jako osobnost v malíčku. (12.05.2010)

Reziser Yngmar Bergman natocil len priemerny film o divadle, divadelnych reziseroch a zalezitosti s tym suvisiace. Filmy z divadelneho prostredia maju aj cosi do seba, ale na dobry film treba obcas divadlo opustit, ukazat kulisy, popripade exteriery. Tuna som toho nasiel len minimum, a tak ma nebavilo to casto prazdne tlachanie o medziuludskych emociach. Takto : moze sa tarat vo filmoch o ludskych emociach, ale nie do prazdna, nie prilis casto a neurobit z toho samoucelnu nudu. Takze tento Bergmanov /Vargtimmen, En Skammen, Smulltronstallet/ film ma nenadchol. 50 % (02.10.2014)