Fanny a Alexandr

Bergmanovi sa genialnym sposobom podarilo vystihnut vsetky podoby lasky - od zamilovanosti az po hlboky intimny cit, ktory robi cloveka naozaj stastnym...laska a srdecnost v rodine, laska otcovska, laska materska, laska surodenecka, laska milenecka, laska v Bohu a laskyplny vztah k sebe a svojim bliznym. A este mnoho, mnoho viac. Dokonalost na filmovom platne! (22.02.2018)

Bergman je jeden z tých veľkých európskych režisérov, ktorých tvorba mi nikdy veľa nepovedala. Tu urobím výnimku potvrdzujúcu pravidlo. Tématicky jednoduchý, ale obšírne podaný ( aj keď som sa dostal iba k trojhodinovej minutáži ) a zrejme aj občas obskúrnejší, čo by som v tomto žánri nečakal. Takže Ingmar ma tentokrát mierne ,,dostal´´. (27.11.2023)

Vidět Bergmana na plátně, jedno z mých velkých přání. Konečně se mi poštěstilo a mohu si odškrtnout další položku ze seznamu. Při závěrečných titulcích jsem sledoval osazenstvo kina a říkal si, jestli ostatní zhlédli alespoň zčásti to samé, co já. Ingmar Bergman zažil vskutku podivuhodný život, soudím podle autobiografie Laterna magica, kde Bergman velmi vtipně, neotřele, trefně a sebeironicky popisuje své dětství a následný "těžký život umělce". Jak píše berg.12, i já jsem měl podobný pocit. Jen s tím rozdílem, že listuji právě Mistrovou autobiografií. Nemá smysl se podrobněji rozepisovat, vše podstatné je již řečeno v komentářích ostatních uživatelů. Takže jen dodám - geniální shrnutí Mistrovy kariéry a poslední velká spolupráce dvojice Bergman-Nykvist. (31.08.2007)

Strýček vám udělá ohňostroj! Číslo jedna: Radostný, milý snímek, přesně tak by měly Vánoce vypadat, plné smíchu, štěstí, svíček! Číslo dva: Každý je jiný a tohle umí Bergman dokonale vystihnout! Postavy ve svém filmu vykresluje jako nepředvídatelné. Ukazuje různost charakterů, temperamentů a povah. Číslo tři: Mě dokážou nadchnout originální momenty a detaily. Například ruplá postel, polštářová bitka se služkou, hořící punč, strýčkův ohňostroj, Alexandrova ostrá slova na pohřbu, taky jeho duchařské příhody a příběhy, mazaná koupě truhly... Zkrátka vážnost střídá vtip ve velmi jemných přechodech, zcela přirozeně! Sfoukneme svíčky a číslo tři je u konce. (02.05.2006)

Co se stane, když se nejpřístupnější dílo tvůrce stává paradoxně nejméně přístupné? Minimálně pro diváka znalého pečlivě korpus tvůrcových děl? Diváka odrostlého na Kafkovi, Sartrovi (film je plný uvězněních a zlomených lidí, žijících za Zdí, kteří nemohou dýchat) a Camusovi (který hledal odpověď na otázku, jak se má chovat člověk nevěřící v Boha a rozum – Fanny a Alexandrem reaguje Bergman na to, co otřáslo jeho vírou... pomyslný kruh se uzavírá, neboť Camus hodlá podstoupit boj a na rozdíl od Kafky nerezignuje... což je v úzkém kontextu se zde netradičně umírněným a blahosklonným švédským velikánem). Jako by i na Bergmana dolehlo vystřízlivění a ztotožnil se s těmi, kteří po čtyřicítce zásadně odmítají veškeré chmury a vyhledávají výhradně veselí a rozptýlení. Rodinnou pospolitost Ekdahlova klanu dokonce vynáší nad fantasii a vnější svět umělců. Stejně jako Tarkovskij i Bergman došel v hledání velkých souvislostí obloukem k sobě samému a na symboliku Sedmé pečeti si blíže stáří (odpočítávané vodou v řece) nepotrpěl. První polovina filmu se nese v Felliniovském duchu vzpomínání – autobiograficky do sebe zahleděná biedermeierovská freska plná monologizování –, zatímco ve druhé, a zřetelně lepší, konečně Bergman uspokojí hledače zdecimovaných lidí, zbavených veškerých iluzí, stejně jako se nepokrytě rozpomněl na svou hororovou tvorbu. Sledovali jste-li kratší verzi, nemyslete si, že jste viděli vše – v DC se sice rozvijí převážně stávající a nových scén je poskrovnu, ovšem rozhodně stojí za to. Oko empatika nejspíše spočine na enklávě vzorových charakterů, v nichž Bergman tak mistrně vynikal a v nichž si najdou svoje i ti, kdož si u filmu raději dělají poznámky. Dialogy začínají z dálky, k tváří dosedá kamera později; zdánlivý nezájem o postavy vede k zájmu; oblíbené téma dlouhodobých vztahů zkoumá Bergman zarputile a ze všech stran (flirtování a krátkodobé avantýry, nebo látku viktoriánského pokrytectví režisér trvale přehlížel – zde snad jen jako náznak, byť významný, o hraní rolí – babička je přímá, Alexandr ne). Hledisko vypravěče kotví mezi klasickým přístupem a autobiografickým, přičemž přesně ve středu dlí vnější / vnitřní postava Alexandra, a je tedy problém odlišit, kdo právě „hovoří“. Fanny a Alexandr vyniká přes svou délku v udržení zájmu diváka, což je třeba přičíst vyzrálému vypravěči Bergmanovi, který střídá - znenadání a bez přípravy - vypjaté scény s váhavými a vydechnout tak nechá až po titulcích. I když... teprve po nich se dostává ke slovu utřiďování a přemýšlení - jak film postupně odeznívá a nutí člověka k sumarizaci toho, čeho všeho byl vlastně svědkem. (09.02.2008)