Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Daniel BellHrají:
Pernilla Allwin, Bertil Guve, Börje Ahlstedt, Harriet Andersson, Mats Bergman, Gunnar Björnstrand, Allan Edwall, Stina Ekblad, Ewa Fröling, Erland Josephson (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Velkorysý tříhodinový projekt (v televizní verzi pětihodinový) realizoval Bergman ve své vlasti po několikaletém exilovém pobytu v Německu, kam se uchýlil na protest vůči skandální daňové aféře. Rozsáhlá rodinná měšťanská freska z počátku našeho století se očividně zrodila z Bergmanových autobiografických vzpomínek na dětství, i když těžil i z bohaté dětské fantazie. Ačkoli tento film zamýšlel jako poslední filmové dílo, své rozhodnutí od té doby už několikrát porušil. Přesto jej lze považovat za umělecky vrcholné dovršení jeho filmařské dráhy. Film představuje antologii Bergmanova díla, jež v souhrnu nabylo mocné pozitivní energie. Starý mistr překvapivě prosvětlil své celoživotní chmury a pohlédl na lidskou bídu a utrpení s vyrovnaností a úsměvem, který v jeho filmu umí vykouzlit šarmantní babička Ekdahlová. Nejroztodivnější lidské osudy členů Ekdahlova klanu - viděny dětskýma očima citlivého Alexandra - jsou ztlumeny, humorizovány nebo zaplašeny čarodějnými kouzly židovského starožitníka Izáka. Problémy lidské existence, které v někdejších Bergmanových filmech navozovaly tragickou tóninu nebo vedly ke skepsi či deziluzi, jsou v tomto filmu moudře odsouvány do pozadí sub specie aeternitatis. Finální rodinná oslava, kde se všichni radují ze života a z dobra zvítězivšího nad zlem, je téměř pohádkově idylická a zazní jako hymnická oslava všelidské pospolitosti a lásky. (oficiální text distributora)
(více)Videa (3)
Recenze (188)
Intimně laděný výlet do švédské měšťanské společnosti počátku 20. století, kde Bergman promítl do filmu své vzpomínky na dětství mísené s jeho mimořádnou představivostí. Natáčel snímek už jako zralý a vlastními neúspěchy poučený tvůrce, kterému záleží na přijetí díla širší veřejností. Některé starší práce sice přiváděly do extáze uměleckou kritiku, ale pro diváky byly na samé hranici únosnosti. Režisér se vzdal tvrdě pesimistického pohledu na svět a i když ani tady se nevyhýbá tématu smrti a ztráty blízkého člověka, převažuje optimismus a závěrečná rodinná oslava končí zcela idilicky. Příběh se dá považovat za konfrontaci myšlení a hodnot svobodomyslné měšťanské vyšší střední vrstvy s protestantskou nersnášenlivou bigotností. Střetnutí mezi biskupem a malým Alexandrem se dají považovat za souboj modernity se zbytky středověkého myšlení. Lásku k divadlu (Bergman se považoval mnohem víc za divadelníka než za filmaře) vložil do scén z prosředí rodinného divadla, které bezprostředně souvisí s dějem a kde maminka malého hrdiny působí jako herečka a otec je divadelním ředitelem. Nikoliv náhodou umírá Alexandrův tatínek právě na jevišti... Filmu vévodí výborné herecké výkony - Bergman jednak díky svému postavení mohl pracovat s těmi nejlepšími švédskými herci, jednak si řadu herců sám vychoval a ti dobře věděli, co po nich šéf chce. Výborná kamera, pečlivě volené kostýmy a dekorace. Z mého pohledu nejlepší Bergmanův film, celkový dojem 95 %. Vůbec nejlepší jsou scény pobytu Alexandra v domě židovského obchodníka, kde se exotičnost prostředí prolnula s dětskou fantazií a vytvořila surrealistickou atmosféru. ()
DVD s tímto filmem jsem měla na stole asi 2 měsíce, než jsem se odhodlala obětovat mu tři hodiny svého času. Nelituji. Děj ve filmu je plynulý a nenásilný a přitom ne zdlouhavý, je zkrátka jako splav, na který se dokážete dívat i několik hodin a přitom vám na mysl vyvstanou klidné obrazy z vašeho dětství. Ve filmu není nic, co by urazilo, nic navíc, ani tam nic nechybí, přesto se k němu ve vzpomínkách nebudu vracet často, neboť naopak neobsahoval nic, co by mě vytrhlo a nedalo mi spát. ()
Viděl jsem verzi o délce „pouhých“ 3 hodin, to předesílám. Jak začít… Fanny a Alexander je strašně zvláštní film. S postupující stopáží se v něm není úplně jednoduché vyznat, přestože se zpočátku navenek tváří jako nijak zvlášť komplikované kostýmní drama o jedné velké rodině. Ale to se po hodině mění. Všeobecné veselí (plné lehkých infantilností-jednu za všechny bych jmenoval odzbrojující „ohňostroj“), přeplněná mizanscéna (obsahující hotový arzenál rozličných serepetiček), spousta barev (v čele s dominantní červenou) se totiž najednou převrátí v přesný opak, a rozhodně to není jenom přenesením děje z paláce babičky Ekdahlové do domu biskupa (ostatně i příbytek vitální dámy dojde k „přebarvení“ na bílou). Atmosféra se nejenom změní v depresivní, ale místy v ní divák může skoro vycítit příměs hororu (své udělala i Harriet Anderson v malé roli služebné). A ještě před návratem prapodivná „návštěva“ u Isaka…jakoby divák sledoval postupný vývoj Alexandrovy fantazie. A když už se zmiňuju o hlavním hrdinovi (Fanny tu je div né páté kolo u vozu, rozhodně ne rovnocenná partnerka, jak by se dalo čekat podle názvu filmu), musím podotknout, že mi s přibývající stopáží byl čím dál méně sympatický (zlomil jsem nad ním hůl po nadějném odporu, který se však změnil v ufňukané nic), až mě ke konci už docela slušně iritoval (k závěru mi totiž připadal jako rozmazlený spratek, ne citlivý hoch s velkou fantazií potřebující…něhu?). Naštěstí zde byly i jiné, zajímavé postavy, např. erotoman Gustav Adolf, již zmíněná babička Ekdahlová, démonický biskup a několik dalších. Co se týče samotného příběhu, tak se v něm sice vyskytlo několik slabších momentů (groteskní nástup policie, teta vypadající jako chlap/bratranec zas jako žena + vyloženě „wtf“ scéna s truhlou), ale celkově nenudil. Podstatný pro mě při sledování byl také fakt, že jsem cítil silnou Bergmanovu výpověď o jeho vlastním světě (a samozřejmě dětství), některé repliky byly jakoby přímo směřované k divákovi (od rekapitulujícího tvůrce), i když žádný pohled do kamery se (naštěstí) nekonal. K filmu bych se někdy v budoucnu rád vrátil (až toho budu o Bergmanovi a jeho tvorbě vědět zase ještě o něco víc), pak třeba přehodnotím aktuální slabší 4*. „Jestli Bůh je, nakopal bych ho do prdele.“ – „To je zajímavá teorie, navíc zcela odůvodněná.“ ()
Netradiční Ingmar Bergman, který ukazuje, že skutečně plně ovládl filmové médium a divákovi prezentuje krásné i bolestné dětství Fanny a Alaxandra. Jsou roztomilí, ale svět kolem nich není jen krásný. Dětství může být zábavné, může bolet, a tohle je v tom snímku krásně vidět, navíc jeho vizuál je na oko prostě příjemný. ()
Strýček vám udělá ohňostroj! Číslo jedna: Radostný, milý snímek, přesně tak by měly Vánoce vypadat, plné smíchu, štěstí, svíček! Číslo dva: Každý je jiný a tohle umí Bergman dokonale vystihnout! Postavy ve svém filmu vykresluje jako nepředvídatelné. Ukazuje různost charakterů, temperamentů a povah. Číslo tři: Mě dokážou nadchnout originální momenty a detaily. Například ruplá postel, polštářová bitka se služkou, hořící punč, strýčkův ohňostroj, Alexandrova ostrá slova na pohřbu, taky jeho duchařské příhody a příběhy, mazaná koupě truhly... Zkrátka vážnost střídá vtip ve velmi jemných přechodech, zcela přirozeně! Sfoukneme svíčky a číslo tři je u konce. ()
Galerie (107)
Photo © Svensk Filmindustri (SF)
Zajímavosti (14)
- Ingmar Bergman natočil více než 24 hodin materiálu. (PSJR)
- V roli biskupa Edvarda Vergeruse, kterého ztvárnil Jan Malmsjö, se měl původně objevit Max von Sydow. (Tygrys)
- Scény byly natočeny v chronologickém pořadí. (PSJR)
Reklama