Fanny a Alexandr

Iba štyri hviezdičky, aj to iba také poslabšie. Bergmann mal určite ambíciu vložiť do tohto filmu to najlepšie, čo pri práci v divadle a s filmom získal. Podľa mňa sa mu to podarilo iba čiastočne. Vo filme je skvelo vykreslená atmosféra a život stredostavovskej rodiny na začiatku storočia, hrajú v ňom vynikajúci herci a obsahuje rad výrazných epizód. Ale tiež dosť výplne, ktorá celok príliš nedrží pohromade. Celkovo ho považujem za mimoriadny film, ale za najlepší ani v rámci Bergmannovho diela nie. (04.12.2014)

Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. Celosvětově divácky úspěšný film. Můj první Bergman, kterého jsem viděl jako dospívající. A hned mne genialitou mnoha scén dostal. Hořící svíce i planoucí prdy, létající peří a smyslnost. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=IkszXVEUHco (26.11.2010)

Netradiční Ingmar Bergman, který ukazuje, že skutečně plně ovládl filmové médium a divákovi prezentuje krásné i bolestné dětství Fanny a Alaxandra. Jsou roztomilí, ale svět kolem nich není jen krásný. Dětství může být zábavné, může bolet, a tohle je v tom snímku krásně vidět, navíc jeho vizuál je na oko prostě příjemný. (10.12.2015)

Zážitky z některých Bergmanových filmů jsou neskutečné... jedinečnou atmosférou, propracovaným příběhem, silnými emocemi, jimiž jsou naplněny v osobitém filmařském provedení, tentokrát i s nebývale pestrobarevným vizuálem, jenž naplno odráží veškeré (někdy i protichodné) dojmy, nálady a zážitky v měšťanské severské rodině v minulosti. První hodina plynula jako kouzelně poetický, až komediálně odlehčený vánoční film, s příchodem tragického zvratu se mění nálada a začne prostor pro vyznění nejednoho příběhu uvnitř spletitého rodinného dramatu, v němž dominuje postava kluka Alexandra. Zejména scény, které rozehrávají konfrontaci vyrůstajícího kluka se svatým Otcem a tedy i vlastní či jinou nadpřirozenou fantazií, vírou, přísahy a otázky pravdy nebo lži, na mě ohromně zapůsobily. Fanny a Alexandr mě díky častému vyprávění z pohledu kluka dokázali vrátit do dětství a to až zvláštně zneklidňujícím způsobem, zároveň však s obohacující reflexí a nečekaně lahodivým vyústěním k závěru. S chýlící se závěrečnou oslavou je to na jindy depresivního Bergmana, i přes všechny peripetie, zvláště kouzelný film. I přes absenci těch nejslavnějších bergmanovských tváří jsou zde opět k vidění vynikající herecké výkony včetně těch dětských, k nezapomenutelným za mě patří pohledy Allana Edwalla během posmrtných „duchařských“ zjevení a vtipem hýřící živelnost Jarla Kulleho v postavě vášnivého rodinného svůdníka. Viděl jsem kratší, tříhodinovou verzi, ale vůbec bych se nebránil v budoucnu opakovanému setkání s tímto dílkem v plném televizním sestřihu, dá-li se sehnat. [90%] (22.12.2023)

Co se stane, když se nejpřístupnější dílo tvůrce stává paradoxně nejméně přístupné? Minimálně pro diváka znalého pečlivě korpus tvůrcových děl? Diváka odrostlého na Kafkovi, Sartrovi (film je plný uvězněních a zlomených lidí, žijících za Zdí, kteří nemohou dýchat) a Camusovi (který hledal odpověď na otázku, jak se má chovat člověk nevěřící v Boha a rozum – Fanny a Alexandrem reaguje Bergman na to, co otřáslo jeho vírou... pomyslný kruh se uzavírá, neboť Camus hodlá podstoupit boj a na rozdíl od Kafky nerezignuje... což je v úzkém kontextu se zde netradičně umírněným a blahosklonným švédským velikánem). Jako by i na Bergmana dolehlo vystřízlivění a ztotožnil se s těmi, kteří po čtyřicítce zásadně odmítají veškeré chmury a vyhledávají výhradně veselí a rozptýlení. Rodinnou pospolitost Ekdahlova klanu dokonce vynáší nad fantasii a vnější svět umělců. Stejně jako Tarkovskij i Bergman došel v hledání velkých souvislostí obloukem k sobě samému a na symboliku Sedmé pečeti si blíže stáří (odpočítávané vodou v řece) nepotrpěl. První polovina filmu se nese v Felliniovském duchu vzpomínání – autobiograficky do sebe zahleděná biedermeierovská freska plná monologizování –, zatímco ve druhé, a zřetelně lepší, konečně Bergman uspokojí hledače zdecimovaných lidí, zbavených veškerých iluzí, stejně jako se nepokrytě rozpomněl na svou hororovou tvorbu. Sledovali jste-li kratší verzi, nemyslete si, že jste viděli vše – v DC se sice rozvijí převážně stávající a nových scén je poskrovnu, ovšem rozhodně stojí za to. Oko empatika nejspíše spočine na enklávě vzorových charakterů, v nichž Bergman tak mistrně vynikal a v nichž si najdou svoje i ti, kdož si u filmu raději dělají poznámky. Dialogy začínají z dálky, k tváří dosedá kamera později; zdánlivý nezájem o postavy vede k zájmu; oblíbené téma dlouhodobých vztahů zkoumá Bergman zarputile a ze všech stran (flirtování a krátkodobé avantýry, nebo látku viktoriánského pokrytectví režisér trvale přehlížel – zde snad jen jako náznak, byť významný, o hraní rolí – babička je přímá, Alexandr ne). Hledisko vypravěče kotví mezi klasickým přístupem a autobiografickým, přičemž přesně ve středu dlí vnější / vnitřní postava Alexandra, a je tedy problém odlišit, kdo právě „hovoří“. Fanny a Alexandr vyniká přes svou délku v udržení zájmu diváka, což je třeba přičíst vyzrálému vypravěči Bergmanovi, který střídá - znenadání a bez přípravy - vypjaté scény s váhavými a vydechnout tak nechá až po titulcích. I když... teprve po nich se dostává ke slovu utřiďování a přemýšlení - jak film postupně odeznívá a nutí člověka k sumarizaci toho, čeho všeho byl vlastně svědkem. (09.02.2008)