Tenet

Cez všetkú technickú vycibrenosť, ktorú som od Tenetu podľa očakávania aj dostal, musím konštatovať, že som sa už dávno po žiadnom filme necítil tak prázdne. Nolan už aj doteraz balancoval na hrane emocionálnej ľadovosti, ale v Tenetu dosialhol novú úroveň odosobnenia od postáv a príbehu. Ten film neobsahuje jediný moment či dialóg, kde by som si dokázal vytvoriť hlbší vzťach ku ktorejkoľvek postave. Hrátkou osudu - či reality - je, že kôli Dune tu režisérovi nemohol vypomôcť ani jeho dvorný skladaťeľ, Zimmer. Nie že by Hans skladal hudbu, ktorá je najcharakteristickejšia svojou schopnosťou podporiť emočné dianie na plátne, ale predsa len, jeho inštrumentácia na rozdiel od Göranssona obsahuje celkom slušný arzenál živých nástrojov, a jeho skladby majú hlavne schopnosť umocniť jedinečnými harmonicko-melodickými kombináciami v už stokrát videných i nevidených scénach. V Tenetu je hudba digitálna, cyklická, a len nahráva duniacej prázdnote, ktorá obklopuje celý film. Bolo to pre mňa o to ťažšie sa s tým zmieriť, pretože inak má film neuveriteľné scenérie a dychberúce zábery. Samotný príbeh je tiež veľkým sklamaním. Paradoxne jeho komplikovanosť vedie k dvom zásadným problémom: neschopnosť diváka nasadnúť na príbehový vlak, a k celkom jasnej predvídateľnosti. Nolan sa odtrhol z reťaze v jednej pre mňa veľmi dôležitej veci: Doteraz mal filmy, ktoré boli obdivuhodné z dôvodu ich výnimočnosti medzi mantinelmi fyzického sveta a jeho pravidiel, plus sveta snov. Ale Tenet poprvýkrát totálne vybočuje, a hrá na strunu vlastných imaginárnych pravidiel, kde spätný efekt v časopriestore je len vizuálnou hrátkou, ktorá nedodržuje žiadne pravidlá, a používa sa v momentoch, keď to na plátne môže vyzerať najlepšie. V mnohých prípadoch mi ale daný efekt vadil omnoho viac, než bol zážitkom - a nie len pre to, že sme celý život zvyknutý na niečo iné, ale preto, lebo ma to jednoducho vizuálne nenadchlo. --- Nepochybujem o tom, že strihačka Jennifer Lame mala nespavé noci, aby sme my, diváci mohli mať jedinečný zážitok, ale tentokrát ma to celkom minulo. Budem len dúfať, že sa Nolanovi v blízkej buducnosti podaria ešte podobné skvosty, akými pre mňa boli The Prestiege, alebo The Dark Knight. (27.08.2020)

Po prvním zhlédnutí Inception jsem o filmu psal jako o dokonalé hračce pro potěšení jejího tvůrce, ale to jsem byl o dekádu napřed. Až právě Tenet je do posledního záběru vysoustruženou stavebnicí, která šlape přesně tak, jak autor potřebuje. Znamená to také, že nejlépe si s ní hraje právě Christopher Nolan a diváci mu jen nahlíží přes rameno a ptají se, jak který mechanismus funguje a že by si třeba rádi pohráli taky. On jim to nejspíš dovolí, ale až když se přijdou podívat podruhé nebo potřetí. Nemůžu se zbavit pocitu, že s každým dalším filmem jde Nolan ve vyjadřování o kus dál, nikoli jen ve smyslu spletitosti scénářů, ale i ve vztahu k divákovi. Třeba právě Počátek nebo ještě dříve Dokonalý trik dokázaly každý zvrat nebo fintu podat téměř vlídně a "vypravěčsky", i když se jednalo o nervy drásající twist. Už v Interstellaru ale bylo potřeba chodit informacím více než naproti a v Tenetu už nelze dostat odpovědi jinak než v kulometném dialogu či bleskovém prostřihu. I přes obvyklou rozmáchlou stopáž navíc film neumí zavelet pohov a i v situacích, kdy hlavní postavy odpočívají nebo na něco čekají, do nás pere další informace, rozvětvení nebo teorie, které klidně mohou být slepou uličkou - nebo naopak tou nejzásadnější indicií. Takovému přístupu tentokrát podřizuje úplně všechno, tedy jak poslední zbytky viditelné divácké přivětivosti, charakteristiku postav (tentokrát vyjádřitelnou bez výjimky dvěma větami) nebo viditelné emoce. Přesto mi na konci vyskočil tep do netušených hodnot a za to děkuju nejvíc. Za to, že i když nová Nolanovka až překvapivě ostře rozděluje divácké spektrum, stála mi za každou drahnou minutu a její špinavý a netypicky agresivní svět ve mně bude důkladně zrát ještě dlouho. (01.09.2020)

Tak tohle bych potřeboval vidět ještě jednou - a to pozpátku! (Ale vážně by mne zajímalo, kdyby se film pustil pozpátku, jestli by reverzní postavy a děje dávaly smysl) Jakoby Nolan na strukturu bondovky či Mission Imposible narouboval Stručnou historii času Stevena Hawkinga a navíc to celé pojal jako hranou verzi dokumentárního cyklu Cestování červí dírou s Morganem Freemanem. Tenet jako nejlepší důkaz toho, jak západní kinematografii mění nejnovější poznatky, respektive teorie, z oblasti kvantové fyziky... Osobně mi sice chyběla kosmická oduševnělost, která prostupovala třeba Nolanovým Interstellarem, ale i bez ní jde o zásah na komoru...film je totiž technicky skvělý, má bravurně provedené akční scény - a přitom disponuje ohromně chytrou zápletkou, což obvykle bývá Achillova pata tohoto žánru. Podstata celého snímku je geniálně vepsána už v samotném názvu filmu, který je palindromem, lze ho tedy číst tam a zpět stejným způsobem, dvěma protichůdnými směry, což je vlastně jako protichůdnost dvou časových směrů realizovánu i přímo uvnitř filmu. A protože je Christopher Nolan geniální, velmi složitě strukturovaná je i mechanika jeho filmových opusů...Tenet je totiž asi nejsložitější a divácky nejnepřístupnější blockbuster, co jsem kdy viděl...a něco takového si dnes může dovolit právě jen kalibr typu Christophera Nolana. (31.08.2020)

Je to skvělý pocit, když člověk vyjde z kina ošálený filmem a připadá si, jako by se vrátil z jiné reality, nebo možná jen zpátky do minulosti, kdy dojem kontaktu s něčím fascinujícím, pohlcujícím byl čerstvý a relativně častý. Nolan je poslední velký fantasta dnešního věku, který dokáže ještě zamotat hlavy svou okázalou horskou dráhou. Jeho filmy jsou vskutku výtvory pro kino, a to nejen mamutím sound designem a opulentní vizualitou, ale také podmaněním si diváka. Ten se musí zříct své kontroly nad filmem, kterou mu dává dálkový ovladač, a nechat se unášet přednastaveným časem, který režisér-protagonista pečlivě zkonstruoval. Je možné, že po druhém zhlédnutí, nebo absorbování všech vysvětlujících analýz a videoesejů, se iluze rozplyne. Ale teď v tuto chvíli je dokonalá a stejně jako postavy ve filmu si chci užívat blažené nevědomí - být znovu náctiletým fanouškem, který vychází z kina okouzlen, nebo alespoň závistivě pohlížet proti proudu času na toho mladého naivu z pohledu okoralého veterána a přát mu jeho ryzí nadšení. (02.10.2020)

"Je hezké sledovat muže, kterého nemáte rád, jak se snaží vyndat si vlastní koule z krku, než se udusí." Nechci se nějak moc chlubit, ale tohle je asi jediná věta z filmu, který jsem bezpečně rozuměl. Jinak jsem bohužel nepřestal myslet lineárně a občas jsem se ztratil někde mezi časovejma obchvatama a invertováním entropie předmětu. Na to jsem asi ve druhý třídě chyběl. Nicméně občas mi nějaký filmový políčko dávalo smysl a celkově to byla pětihvězdičková filmová bašta. Kde se tedy ztratila patá hvězda? V trapným klišé - osmahnutej klaďas a zápornej Rusák. To je asi jediný, co už jsem ve filmu viděl. Minimálně bambilionkrát. (14.09.2021)