Podzimní sonáta

Vztahy mezi rodiči a dětmi jsou mnohdy komplikované, mnohdy bolestné a mnohdy plny nevyřčených křivd a tichých tajemství. Každá rodina má svou třináctou komnatu, kterou není radno otvírat a Ingmar Bergman to moc dobře ví. A přesto, či možná spíše právě proto, své diváky nijak nešetří. Ba co víc, on jim onen pomyslný klíč přímo vkládá do dlaní! (26.11.2005)

Před shlédnutím každého dalšího Bergmanova filmu jsem vždycky trochu nervozní - mám na jeho tvorbu ty nejvyšší nároky a bojím se, že mě zklame (což se jednou či dvakrát stalo u jeho komedií). "Podzimní sonáta" je jistota pro každého Bergmanofila - komorní, minimalistické drama s bestiálně vybroušenými, dusnými dialogy. U hysterického záchvatu Liv Ullmannové mi na rukou naběhla taková husina, jakou jsem nezažil už roky. Krásné, křehké, kruté dílo. Krásné, křehké, kruté ženy. (27.07.2011)

Ingmar Bergman měl pro své filmy jednoduše skvělé hercem, ale nemohu si pomoct, ve své práci postupně více a více ukazoval, že mnohem lépe se mu pracuje s herečkami a že z nich dostane skutečně maximum. To platí i o filmu "Podzimní sonáta". Na ženy je zaměřeno a herečky se odměňují skvělými hereckými výkony. (27.03.2017)

Velmi podrobně vylíčený vztah matky a dcery podle Bergmana. Téma, které možná mnohé odradí, ale já tušil, že mě tímto filmem režisér zaujme a klaplo to. Výborně vykreslená psychologie a charaktery postav, výtečné herecké výkony obou představitelek a emoce, které by se daly ždímat po litrech (myšleno v kladném slova smyslu). Monologů Ullmanové bylo více (resp. to byl jeden dlouhý a přerušovaný), ale byly tam pasáže, kdy jsem i já měl skoro na krajíčku, jak mě dokázala svým naprosto uvěřitelným herectvím strhnout/zasáhnout. Akorát je škoda, že emoční vrchol přišel trochu dříve/předčasně a pak fakt, že režisér znovu využil adresování divákovi, které mám třeba v Allenových komediích rád, ale u Bergmana mi to prostě nesedí. Slabší 4*. (04.05.2014)

Navzdory názvu příliš hudby nečekejte. Spíše se připravte na skutečně deprimující várku tíživého ticha, jež tvoří mezihry v úctyhodném množství (disonantních) dialogů mezi matkou a dcerou, které jakoby hledaly celý život vzájemný souzvuk, aby místo něho nalezly pouze osamělost a zklamání. Výborný Bergmanův snímek, klasicky také značně depresivní. Jeho největší silou (a zároveň slabostí) je minimalismus jdoucí až na dřeň. Ve většině stopáže totiž sledujeme v podstatě statické záběry na obličej několika ústředních postav, či interiéry s aktéry, kteří jakoby zamrzli uprostřed činnosti. Silnou výhodou tohoto postupu je posílení intenzivního pnutí mezi závažným filmovým obsahem a diváckou pozorností. Tento tlak je poté v průběhu snímku čím dál tím méně snesitelný a dokáži si představit, že pro mnohé diváky nezvyklé na různé artové kotrmelce (v tomto případě pak téměř úplnou absenci pohybu), by tento snímek mohl působit spíše jako mučící nástroj, než jako zábava. Jistě, u některých témat je podobné zpracování i žádoucí, nicméně i já se přiznávám, že dávám přednost spíše mistrovým záležitostem z šedesátých let, ve kterých se přece jen občas dočkáte i nějaké té příběhové dynamičnosti, imaginativnějších obrazů, či rozmanitějšího hudebního doprovodu. (19.02.2017)