Natabar

Co říct k filmu, který je dokonalost sama?! Děj se sune vteřinu za vteřinou rozkošně ospalým tempem (výtečně vystihující divoký západ s jeho rozlehlostí a místy, kde "chcípl pes" - a tedy žádné přihlouplé prostředí z jiných westernů, kde za každým keřem je indián nebo pistolník). Musím říct, že westerny opravdu nemám rád, ale tohle je nejgeniálnější film, co se kdy vůbec natočil. Čistý koncentrát špičkových hereckých výkonů, milionové kamery, k tomu výtečná ruka režiséra, střih přesně, kde má být, dechberoucí detaily, nikdy nepřekonaná a snad už nepřekonatelná hudba. - A to stejně ještě nevystihuju vše. Ne, tento film se snad ani nedá přesně popsat, to se musí zas a znovu vidět... 200%

Film, který nesází na to, aby to "odsýpalo", ale na kvalitu obrazu, hereckých výkonů a celkového provedení. Geniální, geniální, geniální.

Bergman válí. Vrchol psychologického dramatu! Jenom Mistr může vystavět geniální snímek na pouhém dialogu dvou žen. Nevěřícně jsem koukal, kolik emocí, zraněné lidskosti a vnitřní zdeformovanosti bezcitnou matkou může ukrývat jeden 90 minutový film. Liv Ullmann, kterou už tolikrát Bergman použil, odhaluje novou tvář svého herectví, ale to, co předvádí Ingrid Bergman, bere dech. Když si pomyslím, kolik ubohých ženských hereckých výkonů si dnes odnáší Oscary či jiná ocenění, je to k pláči či smíchu (co je komu bližší). Chce-li někdo vědět, co je to herecký výkon stojící za cenu, ten musí vidět Ingrid B. v roli neskutečně sebestředné matky (a přitom rovněž vnitřně zraněné - vizme její vzpomínky na vlastní dětství). Je fascinující koukat, jak občas v ní vypluje na povrch mateřství (např. pohled na dceru hrající na piano), což se projeví jen chvilkovým škubnutím obličejových svalů, aby vzápětí v ní zvítězila zase žena, která nikdy krom sebe nikoho nemilovala. Nelze než doporučit!

Nejdojemnější lovestory, co jsem kdy viděl.

Ani nevím pokolikáté jsem zase shlédl Psycho. Po prvním shlédnutí je samozřejmě tatam možnost napětím ani nedýchajícího pohlcení příběhem. Ale já si nedokážu odpustit to sladké chrochtání blahem, kterému propadnu pokaždé, když Mistr H. před mýma očima rozbalí to, čemu se říká dokonalá filmařina. PS: Naštve mě snad jen ten krutě přehrávající psychiatr v závěru.

Vrcholové dílo vyprávějící o tom, jak i jenom drobná špetka lidskosti (ukrytá třeba hluboko pod krunýřem jiných plánů a přání) je schopna změnit člověka a vynést na povrch to, co nás činí "člověkem". - A rovněž: Ukázka režisérské geniality a síly obrazu. Ta holčička v červeném uprostřed černobílého snímku dokázala naprosto úžasně připomenout, že holokaust nebyl nějaký obrovský masakr neurčitého davu, ale naprosto konkrétní osobní lidská tragédie jednotlivců... Brrr. Silné a smutné (z toho, čeho všeho je člověk schopen).

Je to pohádka? Je to válečné drama? Příběh o dvou realitách či útěk jedné holčičky do světa vlastní fantazie? Na tom vlastně ani moc nezáleží. Faunův labyrint nabízí poutavou podívanou, která skrze šikovné ruce režiséra (Mexiko zase válí!) dávkuje tu či onu přísadu s neochvějnou jistotou a citem opravdu dobrého vypravěče. Když se příběh rozjede, už na svém tempu neztratí.

Film, díky němuž jsem si filmy zamiloval. Strhující drama, kde Soderbergh ukazuje, že je pan režisér. Tak ve spolupráci s excelentním scénářem S. Gaghana (snad se zde úplně nevyčerpal a Syriana je pouze ojedinělý nepovedený kus) vzniklo vpravdě mistrovské dílo. Herci hrají výtečně - mimo jiné jsem si zde poopravil názor na C. Zeta-Jones (taky umí!). A samozřejmě nemohu zapomenout na k tomuto snímku správně minimalistickou hudbu. Výsledná chuť je tak nečekaná, že jsem se k tomuto snímku musel (ani už nevím kolikrát) vrátit.  Jeden z nejlepších filmů dekády.

What did you see, Clarice? What did you see? - Role, díky níž jsem si A. Hopkinse zamiloval.

Pro mě bezkonkurenčně nejlepší film roku. Na to, že je to o klasickém schematu učitel-žák (avšak nesklouzne do obehraných klišé), má tento prostý snímeček drive jako hrom.