poster

Krize

  • Švédsko

    Kris

  • anglický

    Crisis

Drama

Švédsko, 1946, 93 min

Režie:

Ingmar Bergman

Kamera:

Gösta Roosling
  • Jenni
    *****

    Motto: "Nemohu se zamilovat do nikoho. Miluju jenom sebe. Ale Nelly je tak nějak opravdová, pokud víte, co myslím. (...) Ona je reálná tak, že se stávám tím více nereálným a začínám přemýšlet, proč žiju svůj přízračný život." V Bergmanově prvotině z roku 1946, vzniklé podle divadelní hry Mateřské srdce od Lecka Fischera ("Hru jsem přečetl, byla to hrůza. Ale kdyby to tenkrát po mně někdo chtěl, byl bych bezpochyby zfilmoval třeba i telefonní seznam. Tak jsem tedy během čtrnácti nocí napsal scénář," píše Bergman v Laterně magice, kde se na str. 70-76 lze dočíst o podrobnostech vzniku Krize), sice neuvidíš žádného z jeho dvorních herců očima dvorního kameramana, ale nic z toho ti vadit nebude, neboť už Krize nabízí všechno, co lze od Bergmana požadovat. Do zapadlého městečka, které je světové jen tím, že na plese hrají Na krásném modrém Dunaji, přijíždí cizí paní pro svou osmnáctiletou dceru Nelly, o níž se nikdy nestarala a která tu vyrostla u dobrosrdečné učitelky na klavír Ingeborg. Dívka má svou pěstounka ráda a elegantní matce říká teto, přesto se rozhodne s matkou a jejím milencem Jackem z městečka odjet. Nemocná Ingeborg se s tím však nemíní smířit, neboť bez Nelly nemůže žít. Z této docela banální zápletky Bergman vyzískal příběh prvotřídní kvality, rozhodně nečekej film "pro památníky", ale takový, který by se mohl natočit i dnes. I dnes by obstál. "Dřív jsem byl šťastný, teď jsem v pohodě, ale ne šťastný," říká neúspěšný herec Jack, který jinde cituje z Romea a Julie: "Seč láska jest, to láska podstoupí; a příbuzní nejsou mi překážkou!" Jack je zvláštní postavou, říká Nelly, ale klíčovou a ryze bergmanovskou. Ryze bergmanovští jsou všichni. Něco se stane, ale nevím co, strachuje se Ingeborg. A ty se, laskavý diváku, boj, že to bude pravda. Asociace: Žízeň, Přístavní město, Hudba v temnotách, Dogville(20.5.2013)

  • liborek_
    ***

    Po velmi zajímavém filmu Hets, ke kterému Bergman napsal scénář a okusil při jeho natáčení něco málo z režisérských povinností, pustil se tímto snímkem úplně a nenávratně do světa kinematografie a už svým prvním režísérským počinem předznamenal hlavní témata své tvorby. Pravda, Kris nedosahuje kvalit pozdějších dramat, ale přesto je tento film zajímavou psychologickou črtou, v níž se Bergman pokouší popsat vztah osmnáctileté dcery Nelly k její nevlastní matce, skutečné matce Jenny a charakterově nejlépe podanému Jackovi, který mladičkou dívku svádí. Nelly se nechá přemluvit a vrátí se s Jenny do Stockholmu, kde poznává tu horší lidskou tvář. Filmařsky je tento debut zvládnutý výborně, Bergman ukázal, že je opravdový talent. Už před natáčením měl detailně promyšlený každý úhel kamery, každičkou drobnost měl dopředu připravenou. A že i ve své době byl film přijat celkem dobře svědčí citace z jedné kritiky: "Kris je bezpochyby největším, nejodvážnějším a nejrozhodnějším krokem od malosti, ve které se švédský film topil velmi dlouhou dobu."(25.9.2007)

  • kyselina
    ****

    Po Bergmanové smrti, jsem i já odložila plánované filmy a našla jsem si doma ten nejstarší, který jsem ještě neviděla. Kris je film, u kterého se Bergman poprvé představil jako samostatný režisér a napsal si scénář podle hry Leck Fischera. Příběh mladé dívky žijící v malé vesničce s nevlastní matkou nás posléze zavádí do Stockholmu, kde Nelly odchází ze svou pravou matkou, aby zde poznala i tu špatnou tvář člověka.(14.8.2007)

  • vypravěč
    ****

    Ve svých raných filmech Bergman anticipoval svá později detailně prokreslená témata a zdar těchto prvních pokusů, nejednou již zrale komponovaných, podstatnou měrou závisel na výstižnosti herecké artikulace. Při obsazení svého debutu měl nepochybně šťastnou ruku a krom ústředního mužského hrdiny, poněkud bezradně, odosobněně působícího Allana Bolina, k sobě všichni poutají pozornost jako magnetizující poranění na těle světa. Vyzdvihl bych především Signe Wirff, jejíž tragicky odstíněným stářím prosvítá nezapomenutá mladost, opakovaně probouzená blízkostí její osmnáctileté svěřenkyně. Ostatně obě se v sobě bolestně zrcadlí, v každé z nich pohasíná cosi, čím její protějšek právě hoří (což je rovněž jedno z osudových Bergmanových témat). K silnému efektu přispívá i výrazová asketičnost a cudnost, jež některým pozdějším a suverénněji formovaným snímkům chybí.(16.3.2013)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace