Dekameron

Takže všechno se to točí kolem toho, jak sehnat prachy nebo někoho voject. A už je jedno, je-li to žena přítele, dcera někoho nebo jeptiška. Všechno je ospravedlněno. A tak to má být. Humoru je tam dost, ale místy je to takové podivné. Možná je to rukopis Pasoliniho, že nechává kameru koukat na postavu v jejím vyjeveném, vysmátém neb naštvaném výrazu, ale to mi připadlo takovy blby. (09.05.2006)

Nemám rád italskou kinematografii, a už vůbec ne tu starší, přesto se mi však Dekameron líbil, hodně. Je to již docela dlouho, co jsem četl knižní předlohu, přesto jsem si při filmu mohl příjemně zavzpomínat, jaké bylo mé překvapení, že i povinná četba může být zábavná. Nedovoluji si říkat, že je to jednoduchý film, to vůbec ne, právě naopak, Dekameron je vcelku těžko stravitelný. Už samotná kniha byla komplikovaná, hlavně proto jsem byl zvědav, jak se s ní Pier Paolo Pasolini popere, spíše jsem přemýšlel, jakým způsobem bude na příběh nahlížet. Zda vyrazí cestou doslovné adaptace a nabídne nám rámcovou novelu ověnšenou několika povídkami, nebo se ji rozhodne vynechat a uplete nám změť povídek do jednoho příběhu. Nakonec překvapil, i když ne v tom kladném slova smyslu. Použil totiž různé povídky, které spolu nijak neprovázal, zároveň jsem za to však rád, neboť se mu tak podařilo bez velkých zásahů udržet ducha předlohy. 90% (11.08.2006)

Moje třetí setkání s PPP nedopadlo nijak slavně. Dekameron je hodně podobný Kytici z tisíce a jedné noci, přičemž druhý jmenovaný snímek se mi líbil o něco více. Nejvíce mi asi vadily výstupy herců (nebo spíš "herců"), kteří působili jako nějací naturščici s mentální poruchou, jinak si nedokážu vysvětlit ty hloupé grimasy a všechno okolo. Samotný příběh, který je rozdělen do několika povídek, není špatný, ale nijak mě nerozesmál, ani mi nepřišel vážný, což je u komediálního dramatu problém. Zkrátka Pasolinimu asi nikdy nepřijdu na chuť - možná bych měl zkusit jeho filmy ze 60. let, které jsou více ceněné. (27.06.2013)

Vcelku dobře odvedená filmařská práce a silně přehrávané herecké výkony hold k Pasolinimu patří. Líbí se mi lechtivé, ne-li přímo vzrušující filmy, a nevím jestli se mám stydět, když prozradím, že mne příjemně lechtalo v podbřišku při sledování Dekameronu. Nebylo to ovšem způsobeno přitažlivostí ani jednoho z těch zajímavých komparsistů (opravdu nevím, zda takoví "fešáci" chodí po italských plenérech, nebo má Pasolini v týmu tak šikovné maskéry), ale bylo to způsobeno tím drsným, nevybíravým způsobem, jakým Pasolini zobrazuje jinak tak báječnou činnost, jakou je sex...a jéje...nějak se červenám, ale to naštěstí nevidíte. (11.08.2006)

Filmový Dekameron je výrazom túžby po živote a jeho krásach a radostiach, tak ako to koncipoval Boccaccio. Pasolini však ide ďalej, uvažuje, či nie je lepšie o niečom krásnom len snívať, než to zhmotňovať v nejakom druhu umenia. Pozoruhodný je príbeh „mŕtvi predsa živých nejedia“ (zhruba takto vznikli povesti o živých mŕtvych a špecialitách ich jedálnička). Pamätné je tiež "je.anie o život" v kláštore, na druhej strane veľmi dojímavé je „presádzanie kvetu“, ktoré absolútne zbožžnujem. Kľúčovým je však rozprávanie o maliarskej výzdobe kostola, ktoré sa opakovane vracia a ústi do vynikajúceho záveru. PS: Neviem, prečo sa Dekameron radí k renesančnej literatúre - stredoveká literatúra predsa nie je len o sväteckých legendách a písaní v latinčine. Ak niekto hlboko v 14. storočí napíše niečo rozverné, automaticky to neznamená, že ide o renesanciu. Giotto, ktorý sa v ňom spomína, bol protorenesančný maliar a tak by som charakterizoval aj Dekameron. (29.01.2023)