Je t'aime, je t'aime
Režie:
Alain ResnaisScénář:
Alain ResnaisKamera:
Jean BoffetyHudba:
Krzysztof PendereckiHrají:
Claude Rich, Olga Georges-Picot, Irène Tunc, Bernard Fresson, Jean Martin, Alain Robbe-Grillet, Jean-Louis Richard, Marie-Blanche Vergnes, Yvette Etiévant (více)Obsahy(1)
Po neúspěšném pokusu o sebevraždu je ústřední postava tohoto filmu vtažena do experimentu s cestováním v čase, doteď prováděného jen na myších. Dochází však ke komplikacím a Claude tráví ve své minulosti více času, než vědci plánovali... Snímek se pyšní rozmanitou narativní strukturou a zachycením syrové reality na podloží fikce. San Sebastián 1968: cena za nejlepší herecký výkon Claude Richovi. (zdenik)
(více)Videa (1)
Recenze (14)
Je t'aime, je t'aime je film, který v rámci sci-fi odmítá narativní konvence a vydává se na cestu experimentu. Je fakt, že bez paměti bysme existovali jen v přítomnosti bez zpětné vazby na plynutí času nebo chcete-li na šipku času. Film na cestě hlavní postavy do minulosti bazíruje právě na těchto faktech. Objektivní vnější hledisko chybí, takže se nabízí otázka existuje realita? Respektive není vše jen sen? Platí druhá věta termodynamiky? - (entropie systému s časem roste nebo zůstává stejná), kam by pak směřovala šipka času? a jak by to vnímala pamětˇ? atd.... ()
Chtěl bych, aby se mi tenhle proto-Eternal Sunshine libil mnohem víc, ale nakonec právě věčný svit mi nabízí vysvětlení, jak dát tak ambicióznímu a sebevědomému přistupu tu potřebnou energii, a sice skrze funkční emocionální napojení, které tu tak moc chybí, zatímco Kaufman ho našel. Místy je ten film nesmírně vzrušující a neúprosně úderný, ale vše se to točí okolo předpokladu emocí, které to nezvládá vyvolat. ()
Jsem rád, že už nejméně podruhé, co pamatuji, moje oblíbené kino Ponrepo pořádá větší přehlídku snímků Alaina Resnaise. Jeho filmy opravdu nejsou pro každého, ale mě ohromně baví. "Miluji tě, miluji tě" spadá částečně do žánru sci-fi, ale rozhodně nečekejte typickou žánrovou podívanou, neboť režiséři, jako je Resnais, netočí žánrové filmy, oni mají svůj vlastní styl. ()
...v podstatě souhlas s uživatelem vypravěč. Promarněná šance. Experimentálností to je tak 30-40 let napřed (Memento?), zápletka je ale trochu prázdná - na scifi až moc "realistická", na realitu příliš okleštěná... Kromě "tématu paměti", pro tehdejšího Resnaise typického, se tu nenajde o mnoho víc. Chybí obrazová dokonalost, metafyzické aspirace, jasná estetika, případně alespoň angažovanost, ale hlavně: výsostnost jazyka - Durasová i Robbe-Grillet prostě Resnaisovy scénáře povyšovali o dvě třídy výš. Pěkný je nejčastější záběr na vynořujícího se hlavního hrdinu v potápěčském - předobraz fotbalisty z Prozřetelnosti-). V Enter the Void se téma "pohledu na sebe sama" traktuje organičtěji - holt doba pokročila. ()
Citlivě snímaný experiment, který ovšem plně nevytěžil možnosti, jež mu zvolené téma nabízelo. Vlastně jen zdokumentoval jednu fazetu, kubisticky rozfázoval a scelil jedno možné hnutí uskutečnitelné při cestě časem. Na druhou stranu dokonale vystihl, že pohyb nazpět nemusí být jen sladkým snem (nebo dobrodružstvím), ale i noční můrou, horečnatým blouzněním. ()
Reklama