Miluji tě, miluji tě

Resnaisova sci-fi dráma mi dala poznať, že filmy o cestovaní v čase sú v podstate iba metaforou podstaty myslenia človeka, a to rekapitulácia spomienok, túžba zmeniť minulosť a strach, respektíve túžba z budúcnosti. Človek totiž cestuje v mysli v čase neustále, málokedy premýšľame len nad súčasným okamžikom. Resnais tak naďalej skúma svoju top tému, tému pamäti, tentokrát čisto na osobnej rovine, nie je tu celospoločensky angažovaný. Bohužiaľ nájsť si cestu k hlavnej postave nie je tak jednoduché a je trochu škoda, že film pôsobí nakoniec chladne, našťastie nie v nejakom akademickom či "strojovom" zmysle. 70% (20.10.2020)

...v podstatě souhlas s uživatelem vypravěč. Promarněná šance. Experimentálností to je tak 30-40 let napřed (Memento?), zápletka je ale trochu prázdná - na scifi až moc "realistická", na realitu příliš okleštěná... Kromě "tématu paměti", pro tehdejšího Resnaise typického, se tu nenajde o mnoho víc. Chybí obrazová dokonalost, metafyzické aspirace, jasná estetika, případně alespoň angažovanost, ale hlavně: výsostnost jazyka - Durasová i Robbe-Grillet prostě Resnaisovy scénáře povyšovali o dvě třídy výš. Pěkný je nejčastější záběr na vynořujícího se hlavního hrdinu v potápěčském - předobraz fotbalisty z Prozřetelnosti-). V Enter the Void se téma "pohledu na sebe sama" traktuje organičtěji - holt doba pokročila. (31.10.2012)

Skutečně to připomíná Věčný svit neposkvrněné mysli (a celkem rád bych věděl, jestli tenhle film viděl Kaufman s Gondrym). Jenže tohle duo to obohatilo o spoustu dobrých nápadů, příjemný humor, taky to mají správně sestříhané a díky tomu všemu to vynikne. U Je t'aime, je t'aime se mi strašně líbí ten nápad. Především je to psychologické drama, ve kterém se hlavní hrdina ohlíží se za svým dosavadním životem ve směsi všemožných vzpomínek + do toho je přimíchaný sci-fi prvek (MOŽNÝ SPOILER který tam teoreticky možná ani nebyl KONEC MOŽNÉHO SPOILERU). Bohužel drtivá většina filmu (kromě začátku) je složená jen z toho sledu vzpomínek a jelikož to není obohaceno o nic navíc, působí to mdle. A bohužel tak působí celý film. Je to strašná škoda, protože ten koncept se mi sám o sobě dost líbil. Pár zajímavých scén v tom ale je (třeba když se sny a realita propojují) a jsem rád, že jsem to mohl vidět, i když znova už si to asi nepustím. EDIT: Po čas zvyšuji na slabé čtyři, vidím to na vyšší hodnocení než kdysi. Akorát bych si ho rád někdy upevnil, tak snad se k tomu dokopu... Slabé 4* (30.10.2020)

Je t'aime, je t'aime. To, co Resnais především vytváří, je inflace. Vlivem nekončícího opakování ztrácí vše na svojí hodnotě. Děj, osobnost, počitek, zážitek, obraz, všechno jedno. Nejhorší na tom je, že opakování tu není přítomné pro opakování samé, ale má za úkol vyprávět jakýsi děj. Takže se stává jenom samoúčelnou komplikací formy. Hercy jsou jako prkna, jako by utekly z nějakého Bressona. Strastiplnou zkušenost dotváří tušení, že tento film byl pravděpodobnou inspirací pro snímek Věčný svit neposkvrněné mysli (2004). Mám pocit, že to, co tu Claude Rich předvádí je postava postmoderního hrdiny. Slabého muže, kterého změny a výzvy, jež s sebou přinesl moderní svět a jeho krize, zničují zevnitř. Snad ve snaze znovu najít svoji mužnost se uchyluje ke zločinu. Jeho počínání je směšné. Zatím jsem se s touto postavou nejčastěji setkal v podání Jeana-Louise Trintignanta (Trans-Europ-Express 1967, Il conformista 1970). O tom filmu nejde nic říct, je celý modrý. Až si budu chtít pustit film o ničem sáhnu po Kameni od Sokurova (1992). Zatím jediný Resnais, který stál za to, bylo Loni v Marienbadu (1961). Zvláštní, protože scénarista Alain Robbe-Grillet je sám naprosto příšerný režisér. Ale dohromady to Resnais a Grillet nějak zvládli. Třeba mě ještě nějaký pozdější Resnaisův film překavapí. Je t'aime, je t'aime (13.05.2023)