Canterburské povídky

Variácie na zábavné ľudové povedačky a mravoučné bájky inšpirované Chaucerom v nezameniteľnom pasoliniovskom podaní, plnom brutálneho humoru, nahoty, čudesných kreatúr a pitvorivých tvárí. Oslava ľudskej prirodzenosti od spontánnej erotiky cez grotesku vyvedená v dúhovom kolorite, kedy úsmev na tvári z času na čas zamrzne poukázaním na príšernosti, ktoré je najrozumnejší z tvorov kvôli libidu a chamtivosti schopný vykonať svojmu blížnemu. A ak chcete vedieť kde v pekle končia mnísi, neprepásnite famózny záver ! (26.11.2005)

Dekameron se mi líbil mnohem víc. Humor tady sice je, ale není to ono. Není ho za prvé nijak moc a za další když už je, tak není zrovna extra směšnej. Jako obvykle u Pasoliniho neherci dodávají osobitost, přestože většinou spíš text odříkají a nezahrají ani na nervy. Co se mi ale opravdu líbilo byly povídky od Chaucera. Tedy jistě ne všechny, ale je krása sledovat, že se lidi nezměnili, že jsou to pořád stejný hovada. Nejlepší povídka je jistojistě ta o dvou výběrčích daní, přestože je oproti verzi, kterou znám já, ořezaná a pozměněná. Ani jsem vlastně nevěděl, že původně pochází od Chaucera. A nejsatiričtější povídka je zaručeně o tom, jak se boháčovi a chudákovi měří pokaždý jinak. Některý další mi ale přišly nedokončený a asi tak třetinu jsem nepochopil, o co v nich šlo. Ale jinak je to jeden z nejlepších pohledů na středověk a taky zajímavá vize pekla. Nejvíc mě zaujala smrt tří přátel. Jeden bodnut do zad ostatními, další dodýchal ve vlastních sračkách a poslední ve svých zvratcích. Pasolini si prostě na nic nehraje a kašle na kohokoliv, kdo by chtěl kritizovat, že tohle je už přece trochu moc. Dělá to po svým, a to mám na lidech rád. Konvence pro něj neplatí. Je ho škoda. (18.08.2006)

A tak skončily se povídky Canterburské, vyprávěné jen pro radost z vyprávění a pro nic jiného. Povídky vskutku nebyly moudré, některé dokonce až s demencí hraničily, a pohříchu ani zábavné nikoli. Nejlépe dají se slovem ,,zbytečné" popsati, neboť ničím člověka obohatiti nemohou, jakož ani moudrou myšlénkou či dobrým vtipem nikolivěk. Bratr Pasolini měl pokusů o hodnotné umění zanechati a místo toho nějaký vpravdě zběsilý pornofilm natočiti. Amen (23.08.2006)

Nesnáším ty dva Pasoliniho dvorní herce. Franca Cittiho, který hrál třeba Accatoneho nebo Oidipa, ještě jakž takž snesu, ale kudrnáč Ninetto Davoli ve mně takřka vyvolává zvracecí reflex. Jeho grimasy a projev strhávají z mého pohledu každý Pierův film, i přesto, že roli "Charlieho Chaplina" v Canterburských povídkách zvládl na své poměry až překvapivě dobře (ale ta jeho operní árie tam snad být nemusela, ne?). Canterburky jsou asi o něco málo slabší než Decameron, ale vidím to hlavně v menší kadenci eroticky nabitých scén, které Pasolini uměl docela vtipně a nápaditě. Snímek má dle mého dva vrcholy. Jedním z nich je poprava homosexuála, ve které sám Pasolini nabízí koblihy jako na zápase amerického fotbalu. Druhým ( a nepochybně větším) je pak samotný závěr v pekle, který mi nejenom pocuchal svědomím, zda jsou 2 hvězdy dost, ale zároveň i bránicí a to věru sympatickým způsobem (mniši!). Škoda, že mi režisérův styl vůbec nesedí. Z jeho kamery, střihu, zmatené formy a především herců mám často pocit, že by něco takového byl schopen vytvořit kdekdo, jen s tím rozdílem, že homosexuální marxista má k cenám kritiků o něco blíže. (07.10.2007)

Piero Paolo Pasolini si po Dekamerone vzal na mušku Chaucerove Canterburské poviedky. Atmosféra zostáva podobná ako v Dekamerone ,ale príbehy mi pripadajú menej naivné hoci sú podobne vulgárne. Či už je príbeh boháča, ktorý si vezme mladú Mayu, ktorá ho potom podvádza, alebo diabla ako výbercu daní, ktorý udáva smilníkov, aby získal ich peniaze. Bonus je Piero Paolo Pasolini v úlohe Geoffreyho Chaucera. 75% (19.10.2023)