Salò o le 120 giornate di Sodoma
Salo ou les 120 journées de Sodome
Salo, or The 120 Days of Sodom
Salo, or The 120 Days of Sodom
Obsahy(2)
Poslední dílo skandálního filmaře Piera Paola Pasoliniho je inspirováno románem markýze de Sade, přemísťuje ovšem děj do fašistické Itálie. Čtveřice vysoce postavených mužů si přiveze do paláce skupinu chlapců a dívek, kteří jim po následujících několik měsíců budou pod taktovkou čtyř prostitutek sloužit jako prostředníci k naplnění všech rozkoší - včetně těch nejzvrácenějších! Absolutní moc, kterou nad svými obětmi mají, je vede až k samé hranici únosnosti, za níž už se ztrácí veškerá lidskost a zbývá jen syrová brutalita a perverze… (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (749)
Saló je známe predovšetkým veľmi kontroverznou povesťou, ktorá má a zároveň nemá svoje opodstatnenie. Niekto môže podobné udalosti pokladať len za čistý výmysel perverzné predstavy autora, pána Pasoliniho. Kde začína pravda a končí lož? __ Z môjho pohľadu sa zobrazované zverstvá mohli stať a dozaista sa aj stali. Nie však v tak veľkej miere ako nám režisér poukazuje. Hlavným zámerom bola pravdepodobne snaha šokovať. Ak zoberieme do úvahy dobu, v ktorej sa natáčalo.. tak áno, film šokoval. Tým však končia všetky jeho klady a už skutočne nič nezmení výpovednú hodnotú Sála. Aká vlastne je? Lacná hatlanina bez sebamenšej pointy (o umeleckej tvorbe snáď nemôže byť ani reč). To je jeho výpovedná hodnota. Fuj. ()
Takéto samoúčelné úchylárny, kde sa to hemží chlpatými pornohercami, to snáď nejde brať vážne. Ani kilá hovien a homo-sadistické výjavy ma nejak výrazne neznechutili, skôr nudili. Dnes, takmer 40 rokov po, je Saló vyčpelým bezobsažným balastom. Fašistické perverzie preskúmal omnoho lepšie Visconti v Súmraku bohov. ()
Pasoliniho poslední film je dosti perverzní, plný trýznění, sadismu, požívání exkrementů, mučení... a to vše doprovázeno (pro silnější účinek) Chopinovou hudbou a Baudelairovými citacemi. // Jeho poselství je jasné: obžaloba fašismu. // Povídky markýze de Sade během druhé světové války obživly v italském Saló a výsledkem je tento - nechutný - film. Pro někoho dokonalá ukázka zhoubného vlivu zla, ovšem pro někoho je tento počin nestravitelným. Patřím do kategorie číslo 2. // Vizuální stránka ve mně zabila jakoukoliv schopnost vnímat cokoliv jiného než vlnu nevolnosti, která v závěrečných scénách vygradovala do divoké bouře. Nebyla jsem schopna vidět každý záběr. A nikdy se o to už ani nebudu pokoušet. To fakt ne. // Zkrátka film, u něhož forma (v tomto případě dost násilná) totálně zabila obsah (resp. sdělení filmu). // Z mého vnitřního pohledu si myslím, že svět kolem nás je dost hnusný, brutální a šílený... a já absolutně nemám potřebu se na taková zvěrstva ještě dívat na plátně. ()
Pro naše první setkání s Pasolinim jsem si vybral jeho zde nejhůře hodnocený film, takže ano, očekávání nebyla z nejvyšších. Přesto to, co jsem dostal, předčilo skoro všechna má očekávání, ať už v kladném či záporném slova smyslu. Jde asi o to, zda (a jak moc) je divák ochoten na tuhle perverzní, nechutnou, cynickou, ale zároveň humorně absurdní (úsměv, ze kterého mrazí) hru přistoupit, a také, jestli v něm chce hledat nějaký vyšší režisérův záměr nebo ne (on si ho tam člověk může a nemusí najít). Film totiž nelze brát vážně a osobně si myslím, že ani on sám se tak neprezentuje. Hned úvodní kontrast mezi pohodovou hudbou, úsměvnými titulky a „náborem“ divákovi naznačí, že půjde o žánrově poněkud nevyrovnanou podívanou. A pak následuje změť zvrácené erotiky, fekálních výjevů a popírání morálních a lidských hodnot, to vše doprovázeno zastřešujícím násilím. A přestože snesu hodně a ani tento film mě svým obsahem nezabránil ho bez větších problémů dodívat, musím uznat, že třeba takové krmení psů, svatební hostina (člověk by čekal „mléčný koktejl“ a místo toho rovnou dostane „jitrnicový prejt“) nebo závěrečné mučení (oko, čelo a hlavně jazyk?!) je už poněkud přes míru a pro většinu diváků (zcela) neúnosné. V mém případě však šlo hlavně o zjištění, co všechno si někdo troufne ukázat ve filmu, a to mi opravdu rozšířilo obzory (navíc rok uvedení, 1975!). Zajímavá je ovšem také zvuková stránka, myslím tím třeba ty letadla a obecně i hudba (takhle použitou píseň z Carmina Burana jsem opravdu ještě neviděl). Celkově ne úplně jistý průměr, pokud se ještě někdy v budoucnu donutím na film podívat, hodnocení dost možná změním. „Co je příjemné, je i přípustné.“ ()
Galerie (37)
Photo © Metro-Goldwyn-Mayer (MGM)
Zajímavosti (17)
- Pier Paolo Pasolini se dění po uvedeni filmu nedožil, zemřel v noci z 1. na 2. listopadu 1975, kdy byl brutálně ubit holí a přejet automobilem na fotbalovém hřišti v Ostii. Stalo se tak po hádce s Pinem Pelosim, mladým prostitutem, s kterým chtěl Pasolini navázat kontakt. Skutečná příčina vraždy však nebyla nikdy vyjasněna. (Zdroj: Daniel Molitor)
- Saló odkazuje na město Lake Garda, kde se odehrává děj filmu. Pro Italy je toto město připomínkou hrůz páchaných Benitem Mussolinim. (HellFire)
- Děj celého filmu je rozdělen do kruhů Dantova „Pekla“. Jako první je „předpeklí“, kde se představuje čtveřice představitelů moci. Po předpeklí totiž následuje „kruh posedlostí“, kde jsou sexuální zvrácenosti, pořádají se zvrácené svatby a nejrůznější perverzity. Oběti jsou zbavovány vlastní vůle a zachází se s nimi jako s pouhými loutkami na hraní. Sebemenší prohřešek je krutě trestán. Po kruhu posedlostí následuje „kruh výkalů“. Vše je přípravou na úplné vyvrcholení, čímž má být poslední kruh, který je nazván „kruh krve“. Nastává skutečné peklo. I zde je určitá souvislost s de Sadovým románem, kde jsou oběti během posledních dvou vyprávění mučeni a popravováni. Pasolini nechal vyprávět dvě prostitutky a poslední dějství ponechal bez příběhů. (Zdroj: Daniel Molitor)
Související novinky
12. Seminář archivniho filmu: Marco Ferreri
12. ročník tradiční akce proběhne v Uh. Hradišti 7. - 9. května a přiblíží u nás až na výjimky vesměs neznámou tvorbu slavného italského režiséra Marca Ferreriho, který v mnoha ohledech bořil… (více)
Tak už jsem to dokoukal a musím říct, že nějak nechápu rozporuplný reakce, který se tady tu k tomuto filmu nastřádaly. Neříkám, v určitých momentech je to jistě nechutný a nepříjemný, ale jistě ne až tak, abych kvůli tomu zavraždil režiséra. To určitě ne. Vlastně kromě asi dvou nebo tří naturalističtějších a dekadentnějších okamžiků během filmu a asi deseti minut na konci je to vcelku normální film plný obnažených a nahých postav. Protože ve zbylém čase obvykle postarší matróna vypráví o různých svých sexuálních zážitcích jako začínající štětky. A pak tam ti čtyři ke všemu svolní oplzlí staříci se svými oběťmi dělají rekonstrukci té či oné události, občas někoho znásilní (i když to je spíš jen duševní znásilnění), s někým bez rozdílu pohlaví se vyspí a nebo se ukojí nějak jinak. Neříkám, jako připodobnění fašismu v Itálii, který zavedl a vytvořil Mussolini je to docela síla a nedivil bych se ani, kdyby se něco podobnýho opravdu dělo, ale když odhlídnu od těch nechutností, ten film se mi celkem líbil. Ne, to je až příliš silné slovo. Zaujal mě. Je to vlastně připodobnění moci a člověka. Všechno lidské konání je totiž založeno na přesunu moci z jednoho na jiného. Projevení své moci nad ostatními, pocit a užívání si své moci. Pravda, ty čtyři hlavní postavy v tomto filmu ještě nezjistily, že největší moc nad jiným člověkem je nevyužít své moci nad ním. Moci zabít, ale nezabít. Zranit, ale propustit. A podle toho se i chovají. Zabíjejí, mučí, przní, znásilňují, týrají. Je velmi těžké říct, jak by se kdo zachoval, kdyby se do takovéto situace dostal, ale dovolím si říct, že žádná z postav ve filmu není osobou, se kterou by se divák mohl ztotožnit, protože všichni jsou velmi odlidštění. I oběti a samozřejmě ti zvrhlíci opájející se mocí. Se zrvhlíky je jasné, proč se nejde ztotožnit a s obětmi to nejde, protože se nechovají jako lidé. Tím chci říct, že ani jeden si nezachoval ani tu nejmenší špetičku hrdosti nebo důstojnosti. Buď spáchají sebevraždu, protože už to nemůžou snést, nebo dělají všechno, co jim přikážou a neštítí se vůbec ničeho (ani zrady svých spolutrpitelů). Film je velmi sugestivní, občas nechutný občas mě tam i něco rozesmálo (obvykle ten, co hraje prezidenta aka švidroň). Jediná lepší a schopnější postava je pravděpodobně ten kluk, kterýmu na začátku máti donese šálu a kterýho bohužel nedlouho poté při útěku zabijí vojáci, protože ten se vzmohl na odpor. Není to sice film, na kterej bych se podíval znovu a rád příliš brzy, protože jsem spíš na komedie, ale taky to není film, který bych nedoporučil vidět ani neskoukl nikdy později. Protože jistou dávku přitažlivosti a fascinovanosti tomu nikdo upřít nemůže. Fascinovanosti tím, kam až je člověk schopen zajít. Co je schopen si vymyslet. Jak je schopný jinému člověku ublížit. Inspirace i obsahem, nejen situacemi z pera markýze de Sade je více než zjevná. To pozná kdokoliv, kdo kdy od něj něco četl (já četl Justine a její sestru Juliettea musím říct, že ani nebyly tak hrozně napsaný. Kdyby psal romantické romány apod. byl by pravděpodobně opěvován stejně jako třeba sestry Bronteovy nebo Walter Scott. Ale nepsal a taky si to odpykal, protože de Sade byl jediný člověk, který nebyl propuštěn z Bastilly, když padla. Jen on zůstal ve vězení i po vyhlášení republiky.) () (méně) (více)