Persona

Můj první Bergman. Mám pocit, jako bych dosud neviděl žádný film, až teď. A jsem přirozbitý, ne úplně rozemletý, to ne, pořád to ve mně šrotuje a snažím se film pobrat v plné hloubce (na plnou šíři bude asi potřeba repete). jen asi nejsem schopen ničeho jiného. Symfonie obrazu, zvuku, psychologie a herectví, pro něž by bylo přízvisko oscarové leda tak urážkou. Hlavně mlčenlivá Liv Ullmann předvádí (nejen) svýma očima něco nadpozemského. Persona je film, u něhož absolutně nemůžete odhadnout, kam se bude ubírat v příští minutě, ale s rozšířenými zorničkami a otevřenou pusou ho sledujete dál. Předem jsem si přikázal, že si nebudu hrát na hipstera, ovci, náročného kritika ani nic podobného, co napálí Personě absolutní stovku, protože Bergman, arthouse, černobílá, Skandinávie či nepochopitelnost, ale když ona je Persona vskutku výborná. Můj první Bergman... a zdaleka ne poslední. (24.10.2015)

Tenhle film mi opravdu ukázal pravý význam slova génius - když někdo se snaží přenést emoce (u tohoto snímku hlavně ty negativní) z plátna na diváka. A i když to divákovi (mně) není příjemné a občas nechápe, co tam dělají ty prostřihy (tipl bych si, že to má co dělat s tou atmosférou, většinou tam taky nebyly příjemné věci, například velký pavouk, ale to je jen můj odhad, nejsem filmový teoretik, tak fakt nevím) tak stejně vás to pohltí a nepustí až do konce. Bergman tohle očividně uměl a taky měl vkus na skvělé herečky - Bibi i Liv byly famózní. Pokud bych vám měl doporučit jen jednu věc předtím, že se rozhodnete zhlédnout tento film, bylo by to asi tohle - připravte si pevné nervy a hoďte se do klidu. A tím myslím doopravdy, protože věřím, že na hodně slabé povahy by tento film mohl mít až destruktivní účinky. 80 %. (04.11.2012)

Tak tento film ma nejako nezasiahol. Sú dve ženy, jedna je povýšenecká aj značne namyslená, druhá rada rozprava a hovorí jej najväčšie tajomstvá, ktoré vraj nikomu ešte nepovedala a to sa mi nechce veriť. Príbeh je s pletencom dvoch ženských postáv, ktoré sú tak odlišné, že začnú zisťovať, že majú viac spoločného ako si mysleli. Aj keď sa príbeh zdá byť jednoduchý, ale má dosť komplikované jadro. Je to starý dobrý Bergman, ale v tomto prípade tej psychologicke tu bolo veľmi malo a tak môžem nasoliť len 3*. (26.07.2015)

Zásadní období tvorby Ingmara Bergmana mám tak z poloviny již odsledované a většinou tuším, co od mistra očekávat, ale taková artová divočina s vizuálními experimenty, jakou začínala (a občas i později znovu plynula) Persona, mi vyrazila dech. Bergman postupně prochází do hloubky duše ženských hrdinek, s nimiž rozehrává tu svojí klasickou psychologii až na dřen... ale přestože jsem první minuty moc nechápal, co se děje, zpětně tenhle netradiční umělecký rámec s prostřihy na kluka před plátnem/fotografií či krátkými groteskně horrorovými výjevy pozdvihuje můj celkový dojem z filmu. Až díky závěrečným titulkům mi došlo, že ten kluk byl TEN její SYN a rázem některé zůstávající kousky mozaiky dostaly nový význam. Vzpomněl jsem si přitom na starší Bergmanův film Mlčení a s ním téma odcizení ve vztahu matky a syna, kterému Bergman tentokrát vtiskl novou a originální vizuální podobu s přítomnou hranicí v podobě filmového plátna. Přestože jsem se právě do děje s dlouhými dialogy/monology „na plátně“ dostával hůře a posléze mi průběh vztahu dvou žen s ponorem do jejich duše přivodil až chvilkovou depresi, z vizuálního a pocitového aspektu to byl ve finále rozhodně silný zážitek. Musím uznat také, že Bergman měl všechny motivy a experimenty silně promyšlené a propojené (např. divadelní profese pacientky + divadelní poetika v řadě scén; synova marná touha po matce + synovo sledování matky jenom na haprujícím filmu; vyprávění sestřičky procházející z její zážitků a emocí do nitra a zážitků pacientky + vizuální prolínání obou žen atd.) a ve finále dávají smysl, stejně jako mnohé kontrasty postav/motivů (osobně mě zaujala krátká přítomnost slepého manžela sestřičky, jako kontrast k pacientce, která je zase pro změnu němá, příp. ještě víc fyziognomická porucha v podobě ztráty řeči v protikladu k vztahové poruše ve věci fyzicky nepřítomné dvojice matka – syn). Taková propracovanost s propojením formy, obsahu a všech motivů se v současnosti u artových filmů, dávajících často silný důraz především nebo i pouze na tu formu, vidí málokdy a už jen za to + úspěšné vyvolání emocí v nejedné scéně dám 4 hvězdičky. Mám pocit, že některé ikonické výjevy, záběry a scény asi budu mít dlouho v paměti, jak sugestivní či ojedinělé byly. Rozhodně tudíž uznání... nicméně mám raději jiné švédské artové filmy 60. let, stejně tak mám raději jiné Bergmanovy filmy. [75%] (10.05.2023)

Ze začátku se nám může zdát, že bude svědky filmového experimentu. Vidíme chlapce hledícího na neznámou ženu... podivné střihy. Pak se však přesouváme do ústavu pro duševně choré a zjišťujeme, že budeme sledovat film o dvou ženách, z nichž jedna si chce popovídat a ta druhá zaritě mlčí. Ingmar Bergam se pokusil natočit něco jiného, než čeho jsme mohli být v té době svědky. Podařilo se mu stvořit komorní drama jehož konce jsou volně rozhazovány a až na úplném konci snímku se spojují v jednu nitku. (01.07.2005)