První zrádce

Proti Gudauliniho či Verbalovu - či jiných podobných -posouzení a hodnocní není třeba se vzpouzet, a to jak z hlediska Cosy Nostry obecně, tak Tomasse Buscetty zvlášť. Luxus a moc podmíněné zabíjením lidí a rauš (adrenalin) z neustálého ohrožení vlastního života není pro většinu lidí asi příliš lákavé. K tomu se dá přijít i jinými cestami. K mafii vedou přesto dvě zaručené cesty: "pocit vlastní míněcennosti" (mávnutím kouzelného proutku a z Nikoho je pan Někdo - často je tomu však třeba zasvěcení vraždou), takovému nutkání není příliš obtížné odolat, a "touha po pomstě", kterou mafie dokáže naplnit mnohem lépe a efektivněji než jakákoli jiná organizace. Vzpoměňme na příběh Ameriga Bonasery v úvodu Puzziho Kmotra. Odolat tomu je již mnohem těžší a v mnoha příppadech nemožné. Navíc omerta je základem každého partyzánského hnutí, kterou vždycky někdo poruší. Neznamená to, že byl méně partyzánem; jen to, že jím již není. A proto i soudit by se mělo za to, co se stalo, a ne za to, co se nestane. - Film pojednávající zřejmě složitý vztah Buscetty a prokurátora Falconeho by mohl být ještě zajímavější. (26.03.2022)

Rozhodně není film pro každého, ale fanoušek realistických mafiánských filmů bude nadšen. Stejně tak já. Zprvu mi vadila „VHS“ kamera, ale nakonec jsem ocenil její dokumentární ráz. V první části mírný chaos mezi postavami a útržkovitá snaha vylíčit důvody a atmosféru, které vedly k „první zradě“. Vše do sebe začne zapadat v druhé části u soudu. Přes někdy dlouhé dialogy nesmírně zajímavá pasáž. Závěr místy napínavý, místy doplňující poslední střípky mozaiky. Vše do sebe zapadne nakonec. Z místy nesourodých pasáží vznikne vyladěný celek. Přes velkou stopáž jsem se nenudil ani vteřinu. 4,5* (11.02.2020)

Hodně talijánskej film, jen co je pravda. Cosa Nostra, o tom asi každej trochu slyšel, ale pořádně sem nevěděl s kým mám tu čest. No a tenhle film mi toho docela dost prozradil, hlavně teda jak se tato mafiánská organizace začala rozpadat. Asi to tam funguje pořád, ale díky "prvnímu" zrádci se jejich počet členů značně zmenšil. Tuším, že 366 zatčených, což je teda mazec. Film je na můj vkus hodně ukecanej, i když ta svižná italština je k popukání :o). Taky je na můj vkus o hodinu delši než by měl bejt. No, na kino je to zbytečný, ale takle si to pustit na 2x doma je celkem v klidu. Podobnejch filmů je celkem málo, takže pokud si chceš udělat vejlet do talijánský mafie, neváhej :o) (16.02.2020)

Že lze prostor kina pro sledování kinematografie něčím nahradit? Ani v nejmenším – jinak by byl divák před začátkem vlastního filmu ochuzen o upoutávku na jiný film: v tomto případě reklama na film „Tenkrát podruhé“ (v orig. „La belle époque“), v němž důchodci vytvoří zážitková agentura ve filmovém studiu svět sedmdesátých let, aby zde mohl prožít svoji první lásku… Také je prokázáno, že Alzheimerova choroba se u starších lidí nejlépe zastavuje jejich umístěním do dobových kulis, původního nábytku jejich mládí, exponováním s jejich vzpomínkami atd… Bellocchio sice ve svém věku jako autor logicky ztratil mnohé ze svého uměleckého ikonoklasmu a formálních invencí, ale nejen, že je stále nad úrovní běžné konvenční kinematografie, kam tento film spadá co do kategorie, ale zároveň funguje jako Bellochiova historická pocta italské filmové belle époque: směs poliziotteschi a italských angažovaných politicko-policejních thrillerů, v rámci nichž stvořil Bellochio jeden ze svých slavných filmů, „Aféra z titulní stránky“ z r. 1972. Italové dodnes dokazují, že americké filmy umějí v Evropě nejlépe oni. (09.12.2019)