Riten
The Rite
VOD (1)
Obsahy(2)
Film je Bergmanovou reakcí na kritiku jeho divadelní tvorby. V devíti dějstvích rozehrává psychologické kafkovské drama, které svou smělostí a provokativností jistě překvapí. Tři herci jsou odsouzeni za obscénnost poté, co uvedou svou novou hru s názvem „Obřad“. V absurdním výslechu jsou pak konfrontováni se svými vnitřními démony a motivacemi. Nakonec se právník rozhodne prohlédnout si kontroverzní hru v privátním představení. Satirický obraz umění jako něčeho na hranici kolotočového atrakce a skutečné magie. Neradostný obraz zápasu umělce a státního aparátu, dvou šarlatánských a zakomplexovaných světů. Vše se odehrává jakoby v jednom prostoru, interiéry jsou nahrazeny minimem rekvizit a univerzálním plátnem. O to více pozornosti se věnuje hercům a o to více vyniká i iluzornost problémů a vykonstruovaného světa. Trio úspěšných divadelníků na jedné straně a ubohý soudce na straně druhé. A ani jedna strana nevyvolává sympatie. Jen závěrečný rituál budí náznak naděje. Bergmanův skepticismus k vlastnímu světu i ke světu těch druhých sílil. Televizní formát ho vybudil k absolutnímu minimalismu. Tato švédská televizní inscenace patří k vrcholným projevům existenciálně zaměřené angažované dramatické tvorby své doby. (Edisonline)
(více)Recenze (33)
Zvláštní film, který se mi ale nehodnotí snadno. Je rozdělený do devíti scén, z nichž některé zaujmou (především zpověď a závěrečná), jiné mají určitou sílu (výslech ženy) a některé mě nechaly absolutně chladným (bar). Celkově se ale jedná o zajímavé dílo, které celkem funguje, je dobře natočené a i dobře zahrané. Co se ale postav týče, strašně mě vytáčel ten s brýlemi. To je ale jen menší výtka. Spíš mi vadí, že celou dobu člověk čeká, co z toho vlastně vypadne a nakonec se to celé dozví až v poslední scéně. Ona je to vlastně celou dobu kritika kritiků, resp. lidí, co kritizují zde divadelní hry, ale přitom o nich nic neví. V poslední scéně může někomu připadat divné, že se kritik chová úplně jinak než celou dobu, ale ono se ve skutečnosti jedná o jakousi Bergmanovu "pomstu", protože v představení SPOILER se kritik přizná tomu, že divadelním hrám pořádně nerozumí, že ho do téhle práce prostě dostali a on proti tomu moc nenamítal a pak ho svým Obřadem zděsí natolik, že dostane infarkt KONEC SPOILERU. Může to působit přehnaně, ale je z toho jasné, jak to Bergman zamýšlel. A co je lepší - týrat kritika ve filmu, nebo ve skutečnosti? Odpověď je asi všem jasná. Každopádně představení Obřad by samo o sobě (jako třeba krátký film) mohlo být dost zajímavé a vlastně by předběhlo všechny ty černobílé nepříjemné experimentální podivnosti. Vlastně je to předběhlo i tak, dalo by se říct. 4* ()
Tato švédská televizní inscenace patří k vrcholným projevům existenciálně zaměřené angažované dramatické tvorby doby svého vzniku. Dvacet let po druhé světové válce vyrůstalo pokolení, které se v mnoha ohledech začalo až okázale emancipovat z -ismů první poloviny minulého století - meziválečného i válečných období. Přemíra patosu, hluchosti některých zásluh i relativizace hodnot jako takových zrodila potřebu vzpoury a zvýraznila váhu subjektu kouzelným dobovým výrazem "seberealizace". Vznikly i pochybnosti o úloze a váze umění na jedné a smyslu a významu i účelu jeho posuzování a vážení na druhé straně. Znejistělé individuum je také hlavní hrdinou OBŘADU, v němž vlastní zápletka je jen záminkou k vášnivé Bergmanově polemice o místě "vysokého" umění ve skutečnosti šedesátých a sedmdesátých let. Hranice mezi policejním-soudním vyšetřovatelem-vyšetřujícím soudcem a vyšetřovaným uměleckým triem v druhé poloviné inscenace prakticky zcela mizí a zprvu jasné charaktery se mění náhlými přechody do svých úzkostných i sebestředných, značně nadsazených karikatur. Umění je tu tak svým způsobem průnikem do absurdní reality, touhou i rezignací, a to nejen ve varietním vnitřním tvaru OBŘADU, ale i v jeho vnějškovém shrnujícím vyznění. Otázka po smyslu umění, kterou si kladla a optimisticky zodpovídala literatura v minulosti, se v Bergmanově podání mění v úzkostnou vizi, která vědomě rezignuje na shrnující otevřenou odpověď a omezuje se na subjektnost prožitků svého nositele. V tomto ohledu se Bergmanovo dílo, nesené pocitem své doby, mění v předjímající prorocký pohled na naši současnosti. ()
Pro mě osobně prozatím jednoznačně nejslabší Bergman. U Obřadu jsem se místy nudil, naprosto nechápal motivace postav (wtf proměna vyšetřovatele?) a krom sympaťáka Björstranda alias Winkelmanna mě také všechny nanejvýš iritovaly. Dialogy mi přišly i na můj vkus až moc divadelní, resp. umělé (a to s tím oproti jiným divákům nemívám problém, spíš naopak; i obsahově mě na rozdíl od jiných tvůrcových snímků příliš neobohatily) a rozdělení na kapitoly moji maličkost taktéž zrovna neohromilo (tento prvek v režisérově tvorbě mě prostě míjí). Proti různě zobrazované sexualitě ve filmu většinou nic nemám, ale tady s ní, těmi 2 plastovými pyji a vůbec celým samotným obřadem (alespoň u mě) Bergman těžce přestřelil. Stejně tak se závěrem (nanejvýš useknutým). Ještě 2*, zklamání. ()
Bergmanův nejintimnější film odehrávající se v jeho duši. Je tu jeho umělecká část (sebezničující se dítě zapalující postele, ale právě tato část přitahuje svět), racionální část (muž v drahém saku zabývající se účty a chodem produkce), i ženská část (hrající neustále divadlo, aby k sobě přitáhla něhu a lásku). A pak je tu psychologická intorospekce "nezůčastněným" pozorovatelem uvnitř duše. Čas obřadu - dvě hodiny ráno uprostřed bezesné noci. Jedna z nejlepších analýz duše moderního umělce. ()
Dramatická inscenace o devíti obrazech, rozkrývá a obnažuje trojúhelník protagonistů sporného divadelního představení i jejich normalizačního lustrátora. Zásahem cenzury nakonec zakázaná hra umírá a bere s sebou na onen svět i svého soudce. V šeru zpovědnice, kterou v průběhu výslechů vyšetřovatel navštíví v předtuše smrti, můžete zahlédnout v roli kněze i režiséra Ingmara Bergmana. ()
Reklama