Emily in Paris

Je fakt, že roky tady nic podobného (klišovitého, ale vydařeného) nebylo, čili chválím a nesejde na tom, že se bavíme o lehkém žánru. Příjemně se na to kouká a pro teplý máslový croissant by jeden vraždil. Záležitost se bude zamlouvat především ženám, které jsou rády hezky upravené, romantické a mají smysl pro humor, protože ironií a narážek na cokoli iracionálního, však aktuálně moderního či tradičně nacionalisticky francouzského je v seriálku požehnaně. A to je v pořádku, poněvadž ačkoli nezobecňuji, mé dvě, vcelku drahé, přítelkyně se odhodlaly státi se oficiálně Francouzskami a vlastně se jimi už i za ty roky legitimně staly, jakože mají papír, ovšem že by je francouzská společnost tak vnímala? Ani náhodou. Jedna kvůli svému snu pověsila na hřebík slibně rozjetou kariéru v oboru transplantačním a od léta léta Páně devatenáct set devadesát devět povýšila až na asistentku asistentky veterináře (o práci ve zdravotnictví nesměla ani snít), čili vytírá a sem tam něco podá asistentce, státnice a jiné jazykové ofikozkoušky má, ale málo platné, děvucha z Prajské asi do Catherine Deneuve nedorostla, čili krom single života, (neboť ohromit dokázala jen podobné přistěhovalce, ale ona nerada, ona by toho Belmonda...) a podřadné práce má ve svém pronajatém, periferně pařížském 22m2 kutlochu (alias bytě) nataháno pět smradlavých koček, které nafasovala v práci, plus jednu závojnatku, kterou obměňuje. Vozí se metrem a chodí na procházky kolem řeky. Nic proti ničemu, ale toto je prý také verze naprosto perfektního pařížského lajfu. Nevím. Druhá se rozloučila s vysokou pozicí v síti světově proslulých hotelů, aby se odevzdala charismatickému žabožroutu a nadšeně mu rodila děti, o které se stará od začátku milénia dosud. Slíbenou metropoli si užila za ty roky 4x3 dny, bydlí v městečku u studeného moře, kde je jeden hrad, odkud jednou za čas startují plachetnice na závod kolem světa, dvakrát tudy projela etapa TdF, jinak tam zdechl pes. Na každoroční návštěvu rodné země nemá prostředky, čili tak jednou za 5 let a to se pak slaví. Pracovat by chtěla v normálním, jakémkoli zaměstnání, myšleno ne jako pomocná síla, ale nikdo ji zaměstnat, pod všelijakými veskrze trapnými záminkami, nechce. Takže se celé roky utěšuje, že to snad jednou prolomí a u toho je pochopitelně na koni, jak úžasně se nám z té Poruby, vdala. Údajně je to celé děsně šik. O kamarádkách, které to roztočily v Anglii, Itálii, státech, ve Švédsku nebo na Krétě se vlastně už nikdy nebavíme. Myslím ty ženy, které krom úspěšného soukromí našly i docela zajímavé uplatnění na poli společenském a profesním. Samozřejmě, že to nebude všude stejné a že jsou i případy kladné, však po tom, co poslouchám desítky let, jsem se u seriálu Lily Collins od srdce zasmála. Něco na tom bude. Seriál je sice naivní, ale oku libější než Sex ve městě, kde se čtveřici nepohledných, nepříliš sympatických, postarších žen nepodařilo snad ani jednou nastajlovat vkusněji, než tuhle půvabnou dceru velkého Phila. (17.10.2020)

Na kulturních stereotypech založený seriál o nesympatických lidech s nesympatickými názory, pracujících v nesympatické branži a dělajících nesympatické věci. Navzdory tomu všemu se na to ale překvapivě dobře kouká, pro mě osobně i lépe než na podobně laděný The Devil Wears Prada. Guilty pleasure par excellence. 70% (17.05.2021)

Připadá mi, že to psala 12letá holka. Hlavní hrdinka se chová jako ten nejnesnesitelnější americký teenager, přesto jí vždycky všechno vyjde, protože na všechny hází americký úsměv? Asi? Protrpěla jsem to, ale myslím, že mi u toho odešlo dost mozkových buněk. A ano, je to jako Sex ve městě, ale jen ty díly v Paříži. A ty se asi shodneme, že byly docela děsný. (23.10.2020)

Lidi, kteří čekají přelomový seriál, budou remcat, ale lidi, kteří se chtějí jen bavit a odreagovat, budou nadšení. Hezká, zábavná, citlivá a romantická série se sympatickou a krásnou Lily Collins, která výborně vystihuje náturu francouzů a popisuje příběh americké stážistky, která i přes všechny zábrany jde za svým snem. Navíc díky 25minutovým dílům seriál utíká tak rychle, až mi je nakonec líto, že ješte není druhá série. (31.10.2020)

Blbka v Paříži. Stačí jít 100 m daleko od této stránky a je jasné, že to bude nekoukatelná ptákovina. Pár poznámek o hezkých záběrech z Pařiže mě přinutilo to ochutnat. A sám jsem nechápal, dal jsem to celé. Hlavně ta nosná dějová linka - Instagramové prezentace a odkazy - to jde zcela mimo mě a je to další údiv, že jsem do toho šel. A dokonce mě to v souvislostech ani nijak nevadilo. Jedná se o potrefenou oddechovku, kde se musí člověk určitým věcem zasmát. Vyhovuje krátká délka epizod. A ta Paříž je fakt pěkná. Jako opravdovou devizu jsem viděl záměrně tlačený rozdíl mezi mentalitou Ameriky a Francie. Kdybych měl k někomu přiklonit Česko, tak by to bylo k Americe. Je všeobecně známo, že Francouzi jsou jen sami pro sebe, jsou chladní a uznávají jen svou řeč. Takže i když taky Evropani, máme k nim hodně daleko. A z tohoto pohledu bylo spousta situací k pousmání. (01.11.2020)