Skammen
Hanba
Shame
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Ingmar BergmanHrají:
Liv Ullmann, Max von Sydow, Sigge Fürst, Gunnar Björnstrand, Birgitta Valberg, Hans Alfredson, Ingvar Kjellson, Frank Sundström, Ulf Johanson, Vilgot Sjöman (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Druhý film ostrovní trilogie je v Bergmanově filmovém díle jedním z mála politicky angažovaných snímků, navzdory tomu, že se tvůrce tomuto označení bránil v sebeironickém zlehčení: Politicky nezaujímám vůbec žádné stanovisko. Kdyby existovala strana bázlivců, tak bych do ní vstoupil. Politikum v pochmurné, ostře protiválečné vizi se však nevytratilo ani v neurčitosti faktografie. Ačkoli se děj filmu odehrává v nejmenované zemi, v průběhu fiktivní války, přesto z něj vystupuje naprosto reálná, naturalisticky zobrazená brutalita soudobé válečné agrese. Manželská dvojice profesionálních hudebníků - Jan a Eva (opět v podání tehdejší bergmanovské stálice interpretů Ullmannové a von Sydowa) jí čelí únikem z pevniny na ostrov, který je postupně okupovaný nepřátelskou armádou. Eva patří k duševně silným bergmanovským hrdinkám, i když postrádá bezpochybnou jednoznačnost Almy z Hodiny vlků. Obdařena výrazným mateřským pudem, trpí bezdětností, její vztah k psychicky i charakterově slabšímu Janovi postrádá bezvýhradnou oddanost a místy se podobá jen soucitné péči. Mateřskou radost jí dá zakusit až sen v závěru filmu, kdy citově rozvrácený pár prchá na lodi z válkou zpustošeného ostrova, bez jakékoli vyhlídky na přežití. Obraz vysněného dítěte, který hrdinka může pouze vylíčit, je v tomto pesimisticky vyladěném filmu jedinou nadějí, byť pohříchu pomyslnou. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (71)
Tak silné, že moc nelze uvažovat o tom, jak je to udělané, na to je hlava příliš zaměstnaná hledáním přesných důvodů pro to, co se na plátně stalo, zaujímáním morálních stanovisek a přemýšlením o tom, jak jsou udělaní lidi. Esej o síle a slabosti a o původu zla, v něčem příbuzný Bílé stuze a z druhé strany zase Dnu sedmému, osmé noci. Důsledně se vyhýbá snadnému šokování brutalitou, ale o to víc leká až příliš uvěřitelným zobrazením temných stránek „obyčejného“ lidství, „obyčejné“ touhy po přežití. Natočeno stroze, na první pohled skoro popisně, ale děj samotný stačí, aby člověku celek připadal jako noční můra. Noční můra mezi dvěma sny. ()
Bergmane, chlapče již neživý, tys mě dostal! Šel jsem chrápat, vzal jsem si stilnox a litr a půl veltlínu. Ve 3:47 hod jsem pocítil na hrudi děsnou těžkou cihlu. Byla to válka. Nic platné mi byly zásoby potravin. Nic platné zásoby střeliva koupené od cikánů a nůž od opilce Mařeny. Byl jsem sám a na mé mé město nalétávala letadla. Max von Sydow v roli těžko popsatelné a Liv Ullmann jako Někdy ho tolerující partnerka. Famózní, nikoliv jednoduchý zážitek. ()
Ani se mi po tomto mistrném kousku nedostává slov. Skvělé herecké výkony, vyníkající scénář a bravurní zpracování, jenž obsahuje na svou dobu poměrně zdařilé efekty (i přes to že Bergman často točil i krajně minimalistické snímky) vytvářejí vyníkající drama, které by se mohlo zasadit do jakékoliv doby, do jakéhokoliv válečného konfliktu. Bergman je zároveň jeden z mála režisérů, jenž umí vytvořit atmosféru filmu i s minimem či žádnou hudbou (neplatí ovšem pro všechny jeho snímky). Působivý snímek, který rozhodně, zasáhne... Doporučuji... 99% ()
Slabší Bergmanův film... není v něm moc myšlenek, snaží se pouze pocitově zprostředkovat hrůzy války. Přesněji absurdní dopady občanské války vedené mezi dvěma politickými stranami na nezúčastněné obyvatelstvo. Film není moc zajímavý, asi proto, že na Bergmana je to moc realisticky zpracované a s málem myšlenek. Řekl bych, že jeho surrealistické filmy jsou mnohem povedenější. V případě tohoto filmu by se pár myšlenek taky dalo najít... expresivní zobrazení nesmyslného politického boje, jehož největšími obětmi jsou nezúčastnění občané, nebo dokonce zobrazení chaosu dnešního světa, před kterým není úniku. Ale to už si možná spíš vymýšlím... Jde o nepříliš povedený obsahem hnusný film, díky kterému může člověk snad jen mít ještě větší radost z těch krás, které ho obklopují. ()
Ačkoli je to válečné drama, mnoho z války toho v tomto filmu neuvidíte. Jedná se zde hlavně o změny osobností lidí, kterých se válka jakýmkoli způsobem dotkla a dokazuje, že peníze člověka změní za jakékoli situace. ()
manzelske etudy, obraz II. svetova vojna. neuveritelne mocny, na psychicky naturalizmus bohaty film. bergman genialne zachytava rastuci pocit uzkosti a nebezpecia a ako obrazove figurky mu sluzi genialna liv a excelentny sydow. manzelsky par prechadza tak zasadnymi zmenami v priebehu dni, tyzdnov, rokov. ocenujem aj typovo velmi kontrastne obsadenie- nezna a krehka liv s drsne vyzerajucim sydowom. taktiez charaktery oboch manzelov boli vynikajuco vykreslene. tento film je velky zazitok. ,, Niekedy si myslim ze je to len sen. Ale nie moj vlastny, ale nieci iny a my sme v nom nuteni vystupovat. Len ma napadlo, co ak sa ten co o nas sniva zobudi s pocitom hanby?" ***** ()
První polovina byla slabší....jako obvykle u Bergmana. Jakmile se ale Jan a Eva vrací na popud zásahu plukovníka osvobozeni domů, film ožije typicky Bergmanovskými dávkami střídání se srdečních výlevů s nečekanými projevy totálního chladu a cynismu. A i přes určité výtky k nedůvěryhodnosti dobového a geografického umístění válečného konfliktu, se Bergmanovi znovu perfektně povedlo přesvědčivě učinit ze švédského ostrova apokalyptické místo zhouby. Zoufalá výprava těch dvou pryč odtud, i za cenu, že to bude nikam...... vrcholící v sebevražednou cestu pramicí je pak už naprosto nezávislá na době a umístění své dosavadní předehry. Zbyl jen chlad, z pacifistické slabosti Jana se stala slabošská slabost převahy ozbrojeného a z Eviny touhy po dítěti se stala Evino touha po dítěti těsně před skonem. 80% ()
V prvom rade je to film plný Bergmanovských symbolov a krásnych obrazov.Ono niekedy je film lepšie prežiť ho, než sa ho za každú cenu snažiť pochopiť.Predovšetkým, ale Hanba je tu úzko spojená s niečim, čomu môžme hovoriť Boh.Vlastne akási Hanba ľudstva,ktoré Boh nakoniec potrestá. ()
V rámci ostrovní trilogie i obvyklé tvorby švédského mistra je tento film o dost explicitnější a otevřenější než jiné Bergmanovky. Právě velká pozornost hrůzám války trochu degraduje to, v čem byl Bergman vždy precizní - v polysémních nákresech lidského nitra. Syžet se dotýká hlavně přímých (ale samozřejmě skvěle natočených) dopadů války na manželský pár, vrcholící děsivou scénou plavby mezi mrtvými. Jakkoliv je film v tomto ohledu naléhavý, ve vnitřním boji a komplikovanosti intimních vztahů dvou lidí zdaleka nedosahuje kvalit jiných Bergmanovek. Má oblíbená ústřední dvojice je samozřejmě obstojná, stylizace pro režiséra typická a hloubkové téma také tradiční (zajímalo by mě, kolik z těch, co viděli všechny Bergmanovy filmy, mělo kdy chuť vstoupit do stavu manželského), ale intenzivní vypětí duchovna zde zkrátka chybí. 70% ()
Ano. Já jsem determinista, vidíš. Čekal jsem obvyklé kvazi-divadelní existenciální dusno, dostal jsem krutopřísné pseudo-postapo - na pozadí ošklivého existenciálního dusna. Allenovsky labilní Jan a pragmatická Eva zažívají ponorku na ostrově [Fårö], když se přes jejich partnerskou nepohodou poznamenané venkovské závětří začíná převalovat fronta záměrně nespecifikované občanské války. Kulturní a společenské strádání profesionálních muzikantů, kteří jsou nucení místo trylkování Braniborských koncertů běhat okolo slepic a sázet brambory, se mění v boj o důležité věci a nakonec i o holé přežití. Změna podmínek zcela v duchu determinismu mění oba hrdiny z kulturních osob v bezskrupulózní živočichy, kteří na dřívější pobyt vezdejší hledí s nevěřícností. Až bude mír, rozejdeme se. Bergman ani ve skvěle snímaném výpravném nákalu neztrácí cit pro mikroskopické člověčí detaily, což činí z Hanby divácký zážitek, který kazí jen vzpomínky na důkladnou a pokud vím nepřiznanou reinterpretaci jménem Musíme si pomáhat. (Mně se ten Hřebejkův, pelíškovskou laskavostí "obohacený" film zdál už kdysi dobrý až podezřele.) Moc hezké černobílé kozy Liv Ullmann. Někdy je to všechno jako sen. Ale ne můj sen, sen někdo jiného, ve kterém ale musím být i já. Až se ten snílek vzbudí pocítí hrozivou hanbu. ()
Skvela Bergmanova studie psychiky cloveka zoufaleho z valky... Dobry scenar a skvele vykony obou hlavnich predstavitelu... Hanba je vystizny nazev pro tento film ktery jiz asi moc lidi neuvidi... Bohuzel :( ()
Válka - láska - přátelství - smrt - hlad - lidství. Tyto slova mě napadla po shlédnutí. Mám ráda těžké filmy, ale tento byl hodně těžký i pro mě. Ke konci už jsem se těšila až film skončí ale zároveň jsem byla zvědavá, co na mě Ingmar ještě přichystá. Nebudu tu plodit žádné rozbory tohoto díla, protože na díla tohoto formátu asi nemám. Opravdu filmový zážitek! ()
"Stalo sa to iba raz. Vždy som ťa miloval a stále ťa milujem..." "Vieš, ja si myslím, že ani nevieš, čo je to láska." "Ale isteže viem." "Možno sebaláska. O tej toho vieš dosť." Ako tak pozerám, filmy mnou obdivovaného Bergmana už mám síce takmer všetky okomentované, lenže tých niekoľko, čo mi ešte ostáva, sú zrovna tie najvýznamnejšie (videl som ich medzi prvými a dosť dávno). Platilo to aj pre túto psychologickú drámu s protivojnovým posolstvom zaradenú v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, ktorá je asi mojím najobľúbenejším Bergmanovým filmom. Na pozadí besniacej vojny vo fiktívnej krajine režisér rozohráva skvelú štúdiu správania ľudí v značne vypätej situácii, ktorá dokáže spôsobiť až deformáciu ich charakterov. Hlavní hrdinovia Eva (skvelá a krásna Liv Ullmann) a Jan (rovnako skvelý Max von Sydow) sú vystavení vojnovým hrôzam a akoby nestačil len tento druh utrpenia, navyše sú ešte aj stíhaní ľuďmi z vlastných radov, ktorí v každom vidia kolaboranta s nepriateľom. Ako to už býva, takéto vojnové konflikty totižto často vyplavia v človeku tú jeho najhoršiu, neľudskú stránku, prípadne vynesú do čela tých najpodlejších jedincov. Bergman je, ako je u neho obvyklé, nesmierne silný vo vykreslení psychológie postáv - obaja hrdinovia prechádzajú vývojom, tak Eva, typ silnej ženskej hrdinky, ako aj Jan, skôr precitlivený slaboch (tieto charakteristiky však platia predovšetkým pre začiatok filmu). Film by som pocitovo zaradil k režisérovým divácky najústretovejším, keďže je nezvyčajne dejový a veľká časť deju sa odohráva v exteriéroch, kde hraje významnú rolu úžasne pôsobivá kamera Svena Nykvista. Ohromne silný apokalyptický záver je potom niečo, čo dokáže s divákom poriadne zamávať. Videná krásne zreštaurovaná verzia z roku 2015. "Niekedy je to všetko ako sen. Ale nie môj sen, sen niekoho iného, v ktorom musím byť. Čo sa stane, keď sa ten človek zobudí a bude sa hanbiť?" ()
Kdyby byly politické aspekty ještě více upozaděny, bylo by to na plný počet. Herci výborní, charaktery postav taktéž. ()
Na mě příliš suché těsto. Metafory a spoilery, které tam tvoří pravděpodobně ten tvaroh, jsem asi shltal bez žvýkání. Zřejmě nějaká forma umění, která šla daleko od mého lesa. ()
Motto: "Někdy mi všechno připadá jako sen. Ale ne můj sen. Je to sen někoho jiného a já jsem jeho součástí. Co se ale stane, až se ten člověk s hanbou probudí?" Nejradikálnější a nejodlišnejší film, který od Bergmana kdy dostaneš. Upřímně říkám, že taky nejhnusnější, neboť po jeho shlédnutí v tobě nezůstane nic pozitivního. Je to antiutopie a lá Orwell, ale taky nepřestávající noční můra, jak ti Bergman ukáže v následující Náruživosti. Že by tedy moderní svět byl noční můrou? Před natočením Hanby se Bergman přiznal, že nezná žádnou politickou stranu, která by byla "pro lidi, jež zažívají právě začínající dobu soumraku, neboť letadla mají namířeno dolů." Hanba proto stojí mimo jakoukoli politiku a jak napsala Sara Lidmanová v deníku Aftonblader krátce po premiéře, pojímá i válku ve Vietnamu jako metafyzickou záležitost, čímž odmítá zodpovědnost za ni. V úvodních titulcích zní ostatně hlasy Hitlera, stejně jako Kennedyho. Právě proslovy z rádia už dávno nahradily hudbu, orchestr je rozpuštěn a zvonkohra z Míšně, Pampiniho housle a Dvořákův rukopis jsou už jenom kuriosa, která je nejvyšší čas zničit a zapálit. I film je tu představen jen jako nástroj propagandy. Díky Hanbě budeš vědět několik věcí: válka čili modernita je špatná, mění charaktery lidí a všechny léky na to jsou stejně špatné, ale nedovíš se, co je to "determinista". Tam, kam Jan ve své definici došel, jsem to taky ještě věděl... "Determinista je člověk, který..." Podobně neukončeně končí i celý film. V původním scénáři však Evin sen pokračuje: "A pak ses na druhé strany ulice objevil ty a já měla pocit, že mi můžeš připomenout tu důležitou věc, na kterou jsem zapomněla." A vrcholit vše mělo rozhovorem Jana a Evy. "Přemýšlel jsem, co stálo v těch dopisech, které jsme si psali během letního turné. Jestli tam bylo 'Držíš mě za ruku', nebo 'Držím tě za ruku'." - "Bylo tam 'Držíš mě za ruku'." Takhle teda zněla ta ztracená slova, která mohla dát nesmyslu kolem nějaký smysl? Miluju tě? Asociace: Náruživost, Večer kejklířů ()
Pri tomto filme som sa cítil ako na šaškovskom kolotoči v Pratri (odporúčam :-D). Chvílami to klesalo a klesalo a potom prišla šupa. Takto to šlo od začiatku do konca a keď som vystúpil trochu sa mi aj hlava zakrútila. No a hlavná otázka znie či som Jan alebo Eva. Odpoveď nepoznám a snáď na to ani nikdy neprídem, ()
Jednoznačne majstrovské dielo na vážnu tému... Minimum dosahuje v tomto Bergmanovom filme maximum!!! Slabý sa stávajú silnými a spravodlivý zbabelými. Vzdialene mi Hanba tématicky, symbolicky "vojna-apokalypsa" i prostredím pripomína poslednú Tarkovského produkciu Obeť. Zlatý fond svetovej kinematografie. 100% ()
Přesné vykreslení dvou dobrých, ale pod vlivem okolností naprosto ztracených lidí. Vzájemně si rozumí, chápou pohnutky toho druhého, přesto si vyčítají každou maličkost, protože jsou ztraceni i sami v sobě. Nevíme co je dobré a špatné, protože nedovedeme odhadnout následky našich rozhodnutí. Děsně nás to žere a svou zlost si vybíjíme na těch, co jsou po ruce a kterých se nebojíme, protože jsou stejně slabí, ne-li slabší než my. Hanba nám. ()
Wow, tak to byla síla! I když mě to neuchvátilo na první zhlednutí tolik jako některé jiné Bergmanovy filmy, nakonec dávám 5 hvězd, protože to, co jsem právě viděla, je naprosto jedinečný pohled na manželství, na dva lidi naprosto jiné (ač oba zvláštní) povahy za války. Jsou tak odlišní, tak jedineční, a přesto mají společné právě ty nejdůležitější věci - jsou manželé, žijí na samotě, takže jsou odkázáni jeden na druhého, a nejvíce je spojuje jedno: touha přežít. Jenže ani když bude člověk kopat kolem sebe, tak mu to nepomůže, jen to prodlouží jeho trápení. Proč vlastně pořád tak toužíme žít, když už vlastně nemáme pro koho a pro co? Velice zajímavě pojaté a natočené. ()