Lesní jahody

Podívala jsem se na další Bergmanovu klasiku, doposud jsem od něj viděla tuším tři filmy. V podstatě mě zaujaly všechny, a to včetně Lesních jahod. Ovšem jen jeden z nich mě dokázal uhranout, protože jsem se zrovna nacházela ve specifickém duševním rozpoložení. Na Bergmana se člověk asi nemůže dívat jen tak, ale musí na něj mít chuť. Netrvdila bych, že dnes jsem tu chuť neměla, ovšem na druhou stranu musím říct, že po zhlédnutí Lesních jahod nadšená nejsem. Líbil se mi Sjöström se vším všudy. Dokonale vystihl podstatu své postavy. Uznávám ho jako skvělého režiséra i herce. Bergman natočil film, který do jeho filmografie zapadne velice lehce. Dobře vylíčil pocity postavy, která tuší neodvratně se blížící smrt, tady nemám co vytknout. Je tu myšlenka a poselství, ale snímek jako takový kolem mě jen tak proplul. (08.04.2012)

Třicátnická dravost a síla, která už se pomalu přehupuje do čtyřicátnického pochopení, se setkaly s ohromným tvůrčím potenciálem a dokázaly načrtnout poslední soud bilancujícího starce jako by jím samy byly. Film se propadá do stále větší deprese, až se v poslední třetině profesor dostane před soud. Již úvodní scéna s mikroskopem dává tušit, že tohle pro něj nebude procházka růžovým sadem. Pokud je divák ochoten dočkat se poslední třetiny, bude odměněn, ostatní zřejmě odejdou od filmu znechuceni a znuděni. (05.05.2014)

(1001) Mám neblahý dojem, že jsem film úplně nepochopila. Ale také jsem si říkala, že bych se mohla jednou vykašlat na ten svůj klatý rozum a pokusit se plně procítit to, co ve mně vyvolal dojemný? stařec procházející svým nešťastným? životem. Ani po letech, kdy jsem se k filmu vrátila, ale pořád nechápu tu posedlost starých mužů prvními láskami. Bibi Andersson mi zde velmi silně připomínala Scarlett Johansson. (05.03.2011)

Dvě poznámky: 1, Zatímco v Sedmé pečeti se pochyby vyhrotily až k nevíře v Boha, který neodpovídá na volání, Lesní jahody tuto nevíru dále přesouvají k nevíře v sama sebe, a i když je evidentní snaha o přehodnocování, zdá se, jako by cesta sama jen oddalovala konečnou smrt. Oba filmy tvoří společný diptychon, oba jsou z roku 1957 a oba přecházejí do metajazyka tím, jak se vysmívají samotné otázce „existence Boha“, aniž by se namáhaly na ni vůbec odpovídat. 2, Některý dialogy pocházejí z reality, jiné jsou zbavené pokrytectví a svou otevřeností mají blíže k přání (snacha a profesor v autě)... a stejně tak otevřeně se mluví o Izákovi bez Izáka v jeho vzpomínkách, kterými je přítomen. Film zkrátka bilancuje nad tím, zda si ve stáří člověk už zaslouží slyšet pravdu, nebo je lepší dožít v sebeklamu. Až neúměrně krásné herečky a vůbec celý ansámbl přizvukuje spíše druhému. (17.08.2008)

Tak tento Bergman ma bavil. Pekný čierno-biely vizuál, strašidelné, temné snové sekvencie a potešil ma ja fakt, že hlavnou postavou nieje žena, ale teraz režisér vsadil na mužskú postavu a výber bol vynikajúci, lebo V.Sjöström hral geniálne. Po tých ženských melancholických drámach, príjemná zmena. Film má aj jemnú iróniu, začiatok mi prišiel veľmi zaujímavý a pôsobivý, potom už strácal trocha na poetickosti, ale stále ma bavil a to je hlavné. (26.07.2015)