The Earth Sings
Obsahy(1)
Po vzniku Československa v druhé polovině 20. let minulého století rozšířila Matica slovenská činnost národopisného oddělení také o film. Zásluhu na tom měl hudební vědec Karel Plicka (1894 - 1987), který pro Matici pracoval od roku 1923 jako sběratel lidových písní. Vedle zapisování písní a fotografování krojů začal s kamerou značky Pathé filmovat lidové slavnosti a zvyky. U Plickova filmového debutu Za slovenským íudom (1928), z něhož se zachovalo pouze torzo, dobová kritika vyzdvihovala zejména dokumentační hodnotu. Ani jeho druhý celovečerní snímek Po horách, po dolách (1929) nepřekročil odborně dokumentační rámec. Když se Plickovi podařilo začátkem 30. let získat zvukovou kameru, vytvořil své stěžejní dílo Zem spieva (1933), jímž zaujatý folklorista prokázal nejen poučenost a sžitost se zobrazovanými jevy, ale přinesl i nové estetizující prvky. V poetickém dokumentu Zem spieva shrnul svoje dosavadní skici a filmové materiály, doplnil je novými výjevy a vytvořil filmovou báseň, čerpající z bohaté studnice lidové kultury slovenského národa. Základní dějovou osnovu tvoří venkovský život s věčným přírodním koloběhem od konce zimy a zrodu jara až k podzimu s vinobraním jako posledním darem slunce. Pro jednotlivé výjevy, odehrávající se v jednotlivých ročních obdobích, si autoři zvolili vlastní básnickou zákonitost. Záběry Prahy a Bratislavy představují prolog, dětské hry ve volné přírodě zase epilog filmu. Seřazený materiál se stal podkladem pro vytvoření hudebního doprovodu, potom se definitivním střihem na nahranou hudbu Františka Škvora docílila esteticky působivá jednota obrazové a zvukové složky díla. Na výsledném tvaru měl významný podíl jako střihač Alexander Hackenschmied, československý dokumentarista, inspirovaný zkušenostmi sovětské filmové avantgardy. Přestože je Zem spieva zvukovým filmem, použil Plicka poetické mezititulky, jejichž autorem byl básník Ján Smrek. Film vznikl bez scénáře, na základě autorské představy celku, která se v procesu realizace stále konkretizovala a dotvářela. Originální negativ filmu však shořel při požáru zlínských ateliérů v roce 1944; ze zachované nekompletní pozitivní kopie byly v roce 1945 vyrobeny dva double negativy a v roce 1983 se nahrál nový záznam původní hudby. Ve své době se film u domácího publika nesetkal s patřičným ohlasem, jaký by si zasloužil. Jeho kvality však byly už tehdy oceněny v zahraničí, kde spolu s filmy Řeka, Extase a Bouře nad Tatrami získal za nejlepší režii Pohár města Benátek na druhém ročníku mezinárodního Biennale 1934. I po sedmdesáti letech, kdy vývoj dokumentárního filmu, doznal v technologii i ve filmové řeči značných změn, neztratilo toto průkopnické dílo nic ze své umělecké působivosti. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (47)
Pecka. Skvelá práca s kompozícou, podmanivá hudba. Zaujímavé, že kamera ma často ľudí na háku a obraz sa sústredí na vyplnenie priestoru - rám prírody ostáva a je jedno či majú ľudia odrezané hlavy, alebo utekajú zo záberu. Natočenie "zo spodu" dodáva filmu výpravnosť a monumentálnosť. Treba vidieť... ()
Krása slovenskej krajiny v zinscenovaných a dokonale naaranžovaných podobách dedinských lúčnych hier, poľných prác a života vidieckeho ľudu. Pozoruhodná obrazová báseň, využívajúca prvky nemého i zvukového filmu. Úvod v niekoľkých záberoch budov ukazuje Bratislavu za zvukov hromovej orchestrálnej hudby. Zvyšok filmu s ním ostro kontrastuje. Vidíme rozjuchané tváre mladých dedinčanov v krojoch pri nespočetných tanečných hrách či ženy pri poľných prácach s vysokými horami v pozadí. Obrazy lemuje jemná hudobná linka, využívajúca početné ľudové piesne, trávnice. Dokument poukazuje predovšetkým na krásy tradičného života hôrneho a hôľneho slovenského vidieka. Jednotlivé výjavy oddeľovené titulkami niekedy pomenúvajú nasledujúce obrázky, inokedy lyricky povznášajúco lietajú nad krajinou. Idylickosť vidieka a jasavý optimizmus (ľudia v slávnostných krojoch češú ľan, oberajú hrozno, časté široké úsmevy) nie sú príliš na závadu, pretože fotografická nádhera záberov a celková kompozícia dá za pravdu tým, ktorí tento dokument zaraďujú skôr k štylizovanej básni ako k dobovému zobrazeniu reálneho života, či folklórnych zvykov na Slovensku. ()
"Zem spieva" nám promítali ve škole, a jak víte, největší darebové tam hrají prim a a tvoří názorový kodex, a kdo jej nesdílí toho prostě častují nadávkami a nebo ranami pěstí. Snad proto jsem z filmu moc neměl, hulákal a vypiskoval jako většina ostatních. (Nevím ovšem, jak se to slučuje s touto informací: "Zo zachovanej nekompletnej pozitívnej kópie boli v roku 1945 vyrobené dva double negatívy a v roku 1983 bol nahraný nový záznam pôvodnej hudby a pôvodné úvodné zábery Prahy") Teď to vidím samozřejmě hodně jinak; hudbu Františka Škvora považuji (alespoň) za působivější než skladby Morriconeho nebo Lišky; střih sám o sobě je mistrovské dílo; a fanatický folklorista Karol Plicka je duší celého díla. Někdy mám až pocit, že právě na tomto filmu je postavena "slovenská štátnosť". Pozn. 1: "Folklórná šou Zem spieva", uváděná v poslední době na RTVS, se možná snaží zachovat nezachovatelné, ale zas vidět tancovat japonský folklorní soubor "Valaška", to je super-folkor (škoda, že nezpívají) Pozn. 2: Na vojně jsem byl s (zaprase si nemohu vzpomenout na jméno) maďarským Slovákem, který vystudoval v Budapešti folkloristiku. Když ho lampasáci častovali prohlášením: "Ste vojak alebo čo?", (podobně jako mě, ale já jsem neměl tak pádnou odpověď) , říkal: "Nie som vojak, som folklórista". ()
Teprve vysoké ocenění filmařské činnosti Karla Plicky v zahraničí upozornilo i u nás na výjimečnou práci tohoto sběratele záznamů mizejícího světa slovenského folkloru. Již na sklonku dvacátých let natočil dva žánrové snímky, z nichž zejména Po horách, po dolách dosáhl značného ohlasu na Výstavě umění ve Florencii v roce 1932. O necelý rok později Plicka promýšlí koncepci svého nového filmu, který by pojednával o životě obyvatelů slovenské dědiny, o jejich mizejících zvycích, radostech, starostech, písních, tancích a hrách. Ve spolupráci s kameramanem a fotografem Alexanderem Hackenschmiedem a hudebním skladatelem Františkem Škvorem vytvořil jedinečný etnografický dokumentární obraz, který paradoxně dosáhl svého triumfálního úspěchu za hranicemi, než v Československu. Premiérová kina jej po prvním týdnu stáhla z programů, neboť diváci zvyklí na zcela jiný typ filmů Plickův snímek bojkotovali. V roce 1934 byl společně s několika dalšími českými filmy odeslán na prestižní Mezinárodní filmový festival v Benátkách, kde nakonec obdržel řadu ocenění. V tomto díle filmaře a básníka je trvale zachován obraz slovenské vesnice, který dnes patří k nenávratné minulosti. Je v něm zachycena krása země, krása nebe a krása života. Je v něm zachyceno cosi velkolepého a přece neokázalého, obyčejného a vlastně přirozeného. Při pohledu na plující oblaka, zurčící potoky, třepotající se trávu a stromy mám skutečně pocit, že země zpívá. Jen nevím, dovedeme-li si toto bohatství zachovat i do budoucna. ()
Hodnotu některých filmů doceníme až o mnoho let později po jejich natočení... což je přesně případ snímku Zem spieva, ten mezi nimi bude figurovat na čelních místech. Starými tradicemi a folklórem prostoupený každodenní tvrdý život lidí pod Tatrami, dávno zapomenuté písně, dětské hry a řemesla, které už nikde neuvidíte, to vše nadčasově sestříháno a prokládáno záběry dechberoucích přírodních krás Slovenska. Nemám co bych tomuto skvostu vytknul. ()
Galerie (1)
Zajímavosti (28)
- Natáčanie prebiehalo v lokalitách: Bratislava, Devínsky hrad, Dunaj, Vysoké Tatry, Liptovská Lúžna, Ganič, Iza, Heľpa, Štôla, Jasiňa, Košecké Rovné, Zliechov, Štrba, Telgárt, Polomka, Ábelová, Levoča, Čajkov. (Zdroj: skcinema.sk) (Raccoon.city)
- Karel Plicka skonštatoval po uvedení filmu: "To, čo ja robím, chcel by som, aby bol akýsi základ filmovej produkcie na Slovensku. Odtiaľto aby sa išlo ďalej." Jeho impulz však nenaštartoval rozvoj slovenskej kinematografie kvôli neexistujúcim dostatočným technickým, ekonomickým a personálnym podmienkam. Krajina bola skôr objekt záujmu pre zahraničných autorov hľadajúcich priemyslom nezasiahnutú zem. (Biopler)
- Vo vtedajších časoch sa začala napĺňať dvojdomá tvorba - diela, ktoré patria do dvoch nezávislých národných kultúr, ale vznikli v rámci spoločného štátu. Nedá sa určiť do akej miery je film slovenský a do akej miery český, ale určite sa dá tvrdiť, že je aj slovenský aj český. (Biopler)
Reklama