Ztraceni v ráji

Režisérka a scenáristka Fiona Ziegler se u svého celovečerního debutu inspirovala svými švýcarskými kořeny a vzpomínkami na mládí. Sama svůj film označila jako film složen ze dvou příběhů, kdy jeden vypráví o emigrací a obtížnosti asimilování v nové zemi, ten druhý poté o svobodě a vlastní vůli. Pro teprve druhou Švýcarsku, která v historii vystudovala FAMU je už dle jejího povídání věru osobní. I přes nedostatky jejího debutu bych se poté nebál tvrdit, že by tahle filmařka mohla v následujících letech předvést případně zajímavé věci. Už její debut totiž obsahuje dost zajímavých prvků, které film dostatečně tahají nahoru. Ztraceni v ráji je nejsympatičtější především v první polovině. V průběhu je zde totiž naznačeno, že máme dost možná co dočinění s tak trochu antimorálním protagonistou, který v životě udělal spousty chyb a očividně se z nich nehodlá poučit. Odměnou mu poté v průběhu je konfrontování s minulostí, neustálý konflikt s možná až příliš autoritativním otcem a především smiřování se s faktem, že se v životě občas zachoval tak trochu bezpáteřně. Z této roviny poté v průběhu film tak trochu sklouzává a dle očekávání vše končí víceméně sladčeji, právě první polovina ovšem naznačí, že by mohlo dojít na netypické vyvrcholení, které by se vymykalo většině podobných filmů. Sklouznutí do bezpečných vod tak ve finále trochu zamrzí. Film trvá pouze 75 minut, díky tomu si film nemůže dovolit příliš dlouho stát na místě a děj tak ubíhá raketově kupředu. V součtu to vlastně tak úplně nevadí, i když by si určitě pár linek zasloužilo více prostoru. Především i díky faktu, že pár linek přeci jen vyšumí tak trochu do prázdna. Protagonista Evžen se musí konfrontovat s otcem, bratrem, bývalou láskou nebo se smířit s tím, že nebyl se svou umírající matkou v momentech, kdy ho potřebovala. K tomu všemu ho ovšem především žene sobecká motivace, bez ní by k potřebným konfrontacím s minulostí a svými blízkými u Evžena nedošlo. V příběhu poté skutečně hraje klíčovou roli emigrantská minulost otce hlavního hrdiny, která i nakonec sehrává klíčovou úlohu v slepování vztahu otce a syna. A v součtu to poměrně funguje. Debut Ziegler měl též velké štěstí na herecké obsazení. Dominique Jann je v hlavní roli ve finále dostatečně sympatický, stejně tak Hana Vágnerová. Velmi dobře obsazen je poté Ivan Pokorný, kterému role autoritativního otce sedla na míru a i díky jeho emigrantské minulosti se do role očividně dokázal vcítit. Za zmínku poté určitě stojí též cameo rolička Vratislava Brabence, člena The Plastic People of the Universe, jehož účast dává též vzhledem k jeho emigrantské minulosti svým způsobem smysl.  Jedná se poté celkově o řemeslně slušně zvládnutý debut, kdy kameramanka Yvon Teysslerová v rámci svého první zkušenosti u celovečerního filmu též odvádí poměrně slušnou práci. Poměrně výrazná je i hudba, která se dle samotných tvůrců pokusila mít lehký závan Toma Waitse, který je při lehkém přimhouření očí přeci jen částečně slyšet.    Ztraceni v ráji jsou neurážející jednohubka, ke které vlastně nejde přiřadit nic, co by diváka vyloženě strhlo a hnalo ho do kina. Když už ovšem do toho kina diváci dorazí například na rande, litovat nejspíš nebudou. V porovnání s většinou lokálních komedií, které u nás vznikají vlastně nejspíš ve finále budou u Ztraceni v ráji ještě spokojeni. Jen je škoda, že se z oněch konfrontací s minulostí nedokázalo vyškrábat ještě o poznání víc. Další film Ziegler ovšem bude stát za pozornost..... (11.11.2021) (méně) (více)