Poslední císař

Na otázku: "Co je to velkofilm?" jsou v podstatě dvě odpovědi. První, trochu dehonestující, by zněla: "Třeba Gladiátor." Druhá, do které nezahrnete ty "popcornové", ale především filmařské a umělecké kvality, by mohla znít: "Poslední Císař." Bertolucci natočil výtečný biografický film, co do výběru námětu i jeho ztvárnění, počítaje v to vše od hudby až po herce, které do svého díla obsadil, a to vše oděl do hávu skutečně nevídaných rozměrů. Takže proč čtyři? Úcta v tomhle případě nepramení ze srdce a navíc to stačí vidět cca jednou za deset let - narozdíl třeba od Kunduna. (02.06.2006)

Život posledního čínského císaře je současně kronikou pohnutých, krvavých dějů země, v níž individuální lidský život nikdy neznamenal mnoho. Bertolucciho dílo však současně zvládá - jakoby mimochodem - nemožné: přiblížení alternativního civilizačního okruhu a jeho nesnadného myšlenkového světa i jeho obyčejů a zvyků způsobem, který je právě tak srozumitelný pro Evropana jako - patrně i Číňana, Japonce i Asiata vůbec. Rozklad jedné z největších a nejstarších světových říší, který přes sunjatsenovskou epizodu postupně přerůstá do krvavého trojúhelníku Tokio-Nan-ting-Jen-an s významnou externitou loutkového císařství na severovýchodě Číny je kulisou v podstatě tragického lidského života, který až na výjimky byl žit sice v panovnickém zlatohlavu, ale současně v přímé či nepřímé klauzuře dogmat, příkazů i nezastíraného násilí, z jejichž konfrontace relativně nejméně poničena vychází komunistická epizoda, v závěru filmu pro jistotu "dokořeněná" podvodným šílenstvím choromyslně zločinné tzv. Velké kulturní revoluce. Jak scénáristovi, tak režii i kameře se podařilo vytvořit celistvé plátno, velkolepou fresku "ve znamení cvrčka" z počátku a následně i závěru filmu. Precízní rekonstrukce obyčejů, ceremoniálů, velkorysá, nic nešídící výprava, velkolepé dějinné panoráma objevné i v řadě detailů (japonská suprakrvavá okupace Mandžuska i ostatní Činy, inkviziční scény z maoistického šílení v závěru života hlavního hrdiny, působivá konfrontace Evropy a čínského světa, shled z pomyslných výšin Zákazaného města do do vlastního pekingského všedního dne ad.) i v doslova na kostýmech a interiérech se pasoucí kameře nabízejí divákovi také dnes nejen nevšední zážitky, ale i trvalé hluboké obohacení ve faktech i ve způsobech vnímání světa. (16.05.2009)

Ohromující výprava - impozantní exteriéry i interiéry jsou naprosto nezbytnou kulisou pro věrohodné a zároveň trochu deprimující epické ztvárnění pohnutého života posledního císaře. Žil v neklidné době převratných událostí, které zásadně proměnily tvář celého světa. Nezvolil si svou cestu - od útlého věku byl vychováván jako všemocný vládce, ve skutečnosti nebyl pánem své země … ani vlastního osudu. (29.10.2010)

Poslední císař - jedná se o jeden z velmi povedených, poctivě udělaných historických filmů, z jehož podívání si i něco odnesete a není to pouze hollywoodský brak. To, že vám poskytne i nějaké dějepisné informace ale neznamená, že film je nudný. Ba právě naopak. Má úžasnou výpravu a kostýmy, bez čehož se pořádný historický velkofilm ani neobejde. Nechybí mu dobří herci, pěkný a zajímavý příběh. Moc se mi líbila první část. Ta druhá byla pravda kapku horší, ale i přesto dobrá. Líbilo se mi prolínání císařova života v mládí s jeho vyšetřováním ve vězení. Celé to vyznívá moc pěkně a těch 9 Oscarů si rozhodně zaslouží. (09.06.2014)

Je to príbeh absurdnosti a nespravodlivosti vládnutia jedného cisára, ktorý nemá šajnu o svete ako takom a využíva svoje kompetencie skrz svoje ego? Áno. Ničí ho takýto životný štýl osamelosti? Áno. Ako je možné, že niet na svete pokoja? Pretože každý sa chce pasovať za pánboha a chce zažívať pocit moci a nadradenosti. Prečo sú ľudia také svine? Pretože sú ľudia...Samotná cisárova prehliadka životom je napriek menším turbulenciam podaná komorne, zaujímavo, plynule. Hlavná postava kvôli spomenutým "cisárskym chybám narodenia a spomalenosti rozhodovania" nedovolí divákovi vzbudiť väčšie sympatie, ale čo je dôležité pre film, drží sa ho. Maskéri a kostyméri vyzdobili okolie sveta rovnako presvedčivo ako tomu bolo vo filme Amadeus. Johna Loneho môžeme teda vidieť hádam v 20-tich rôznych make-upoch. Občasné krížové členenie deja efektne dynamizuje to, čo v pomalších scénach uberajú statickejšie dialógy. Dej sa ale pri svojej dĺžke venuje rôznym väčším i menším detailom, mení charakterovú rytmiku konfliktov a necháva vynikať spomenutou vizuálnou stránkou. Nepolarizuje ani nehaní politické režimy, podáva surové fakty, ktoré naopak prekvapia svojou strihovou rýchlosťou. Symbolický záver v chráme v krátkosti zrekapituluje silu obsahu vďaka poetickej výstižnosti. Vo výslednom efekte ide o kruté posolstvo podané v okulahodiacej technickej štýlotvorbe. Spokojnosť. (12.04.2014)