Návštěvníci

Úvodní desetiminutovku nadšení záhy střídá fňukání představitelky, které nabírá na intenzitě až do samotného závěru. Některé rozhovory jsou zajímavé, ale neustálé nářky jsou téměř k nevydržení. Naprosto nerozumím tomu, kde hlavní představitelka přišla na myšlenku, že by měl každý automaticky mít právo žít, kde se mu zachce. 10 % (17.02.2024)

Na jedné straně je to těžké žít poblíž ledovců, když se dlouhodobě mluví o tom, že tají a zmrzlá země mizí. Alespoň obyvatelé tamějšího místa jasně vidí, že nejde jen o hysterické výmysly nudících se vědců. Nakonec je to vidět na mnoha místech. Trochu mě překvapilo, jak Zdenka laxně přistupovala k bezpečnosti a zdraví svých dětí a nechala je hrát si tam, kde se led propadal a ti se tak klidně vyráchali v ledové vodě. Druhé téma byl přístup norské vlády k cizincům. Musím říct, že bych podobný dokument předložil naší vládě a všem jejím členům. Tady se pořád mluví o rasistické a xenofobní společnosti, mnozí se stejnými názory jsou odsuzování jako ruští švábové apod. a co by teda řekli o Norském přístupu? Je přeci celkem logické, že stát má zájem na tom, aby člověk, který v něm chce žít jen nesosal státní příspěvky, ale také se zapojil a pak i uměl jazyk. Je úžasné přijít na nějaké místo a říct si, že tu chci žít a tu budu, ať si kdo chce říká co chce. Ale přeci taky nemůžu přijít do Konga, rozhodnout se, že tu chci žít a že jsem vystudovaný astronom a pak se strašně divit, že pro mě nemají práci, což se přesně tomu muži z Etiopie stalo. Tak buď pak ignoruju své vzdělání a dělám i v supermarketu nebo musím jít o dům dál, ale sedět na jednom místě a bouchat se do kolen, že prostě chci dělat jen tu jedinou práci a když není, tak že počkám až bude, je asi nesmysl. Nakonec manžel Zdenky to řekl krásně. Buď chceme žít ekologicky, ale v tom případě se všichni připravme na to, že se zavřou fabriky, tisíce lidí přijdou o práci a ceny stovek zboží se zvednou ne o jednotky, ale desítky procent, nebo si musíme uvědomit, že jet čistě na zelenou je čirá utopie. Možná ve 22., 23. století nebude, ale nyní tomu tak je. A nelze chtít mít současný standart, pracovat jako dosud a na místech jako dosud, ale zároveň chrochtat nad tím, jak nám příroda krásně vzkvétá. Obojí dohromady zkrátka nelze. (19.02.2024)

Pokud neděláte dokument pro fanoušky (Marley) nebo s lyrickým vyzněním (Bábušky z Černobylu), je přijetí publikem dost nejisté. Spoustu lidí totiž stále přistupuje k dokumentům jen jako k balíčku informací, díky kterému pak budou moct nakráčet do diskuze s jasně vyhraněným názorem (buď jsou pro, anebo proti osídlení Špicberků; buď hrdince fandí, anebo jí zesměšňují; nic mezi tím). __________ Já osobně bych režisérce Liškové určitě nezazlíval, že tu své (nejednoznačné) hrdince umožnila se naplno vyjádřit - slovně i emočně. O emoce a o vztah ke Špicberkům tu přece šlo v první řadě! Navíc se ani nejednalo o žádnou tendenčnost: diváci mohli několikrát slyšet i zcela opačný postoj, než ten, co zastává hrdinka filmu... Stojí tedy ten film za zkoušku? Záleží, jestli jste schopni o filmu (či dokonce po filmu) aspoň chvíli nepředpojatě popřemýšlet... (08.05.2024)

Dokument, jehož jediným plusem jsou záběry krajiny na Špicberkách. Vysokoškolsky vzdělaná sociální antropoložka se zcela vážně ptá, proč by nemohla vychovat své děti tam, kde chce? Proč jenom doma? Jako by to snad bylo nezpochybnitelné právo každého člověka již od jeho narození: moci si sám bez omezení vybrat, na jakém místě planety bude chtít žít. Že bychom se třeba všichni i se svými rodinami sebrali a vyrazili dejme tomu do Švýcarska...? Nebo na Capri...? Nebo do toho (nyní již zpropadeného) Norska, jehož vláda se konečně odhodlala řešit neúnosnou situaci a společně se Švédskem, Dánskem, Finskem a Islandem spolupracuje při vyhošťování nelegálních imigrantů? Doslova tragikomicky pak působí etiopský kosmický fyzik, bědující, že malém v rybářském městečku daleko za polárním kruhem nemůže najít práci. To je asi jako kdybych se rozhodl postavit si rozhlednu ve sklepě a pak naříkal, že odtud nikam nevidím. Pani Zdeňka, které norská vláda přidělením grantu zajistila dva roky existence pro celou její rodinu se třemi dětmi, prolévá krokodýlí slzy nad tím, že když její dvouletá výzkumná činnost skončila, musí se opět vrátit domů. Ovšem na to není připravena - z dobrého bydla v norském dotačním ráji prostoupeném hyghe už se jí k rodné hroudě vracet nechce. Svou frustraci tedy vtělí do jalového výkřiku v závěrečných titulcích: prý - věnováno všem, kteří museli ze Špicberk odjet dřív, než na to byli připraveni. Co k tomu dodat… točit ten dokument pro těch pár lidí snad ani nestálo za to. (17.02.2024)

Norská vláda se vrací k staré osvojovací politice: kdo chce v té které zemi trvale žít a požívat všech občanských lidských práv, která zaručuje její ústava, musí o ní něco vědět a kromě toho ovládat její státní jazyk. Špicberky jsou z tohoto hlediska přechodné stádium, protože pojem stálosti je pro tamější sešlost obtížně použitelný. Z druhé strany je to nesporně norské území. Zůstává otázkou, proč mezi dotazovanými nebyl alespoň jeden ruský obyvatel Špicberků; chápu, že odpověď na tuto otázku je nesnadná. Dokument je velmi dobře natočen, ale postrádá obecnější závěry. Spíš ho cítím jako časosběrnou novinářskou reportáž. (16.02.2024)