Člověk bestie

Příběh filmu jsem už trochu znal díky remaku Human Desire od Fritze Langa. Nicméně o to víc mě zde určité věci překvapily. Mám pocit, že Lang úplně vynechal tu Jacquesovu posledlost a změnil konec, ale už je to skoro rok, co jsem to viděl. Jean Gabin je tady super jako vždycky. Na francouzských dramatech 30. a 40. let jsem vždycky oceňoval to, že ukazovaly věci trošku otevřeněji než cenzurovaná Amerika :-) (24.12.2013)

Člověk bestie připomíná parní lokomotivu s vyhaslým kotlem, co už dávno ztratila svůj cíl. Jean Renoir vypráví o životních útrapách titulních hrdinů se stejnou lehkostí a nonšalancí, jakou mají těžkotonážní vlaky na kolejích, to jest nulovou. Díky Bože za ty dary v podobě Jeana Gabina, ten totiž ani v takovém filmu neztrácí nic na svém charismatu. (29.09.2009)

Skôr povinné filmové čítanie pre fanúšikov histórie kinematografie, než plnohodnotný dramatický zážitok. Minimálne z pohľadu mimo doby, kedy film vznikol. Lantier pôsobí v istých okamihoch ako nesvojprávny (v podaní Gabina to ale pôsobí uveriteľne), čo v podstate v rovnakej miere platí aj o podvádzanom manželovi a obaja sa rozhodujú na základe emócií. Renoir ale režíruje tak, že Človek beštia pomerne rýchlo ubehne a možno za to môžu aj zábery rýchlo idúcich vlakov. Najväčším kladom diela je ale kamera Curta Couranta. 70% (15.01.2023)

Před dvěma lety jsem zůstal fascinován z Velké iluze, dneska jsem si konečně pustil od stejných filmových tvůrců Člověka bestii a přinesla mi téměř stejný podmanivý zážitek. Oba tyto filmy vnímám jako velkolepá díla francouzské meziválečné kinematografie. Člověk by neřekl, kam až různé odkazy můžou sahat, když i Jaroslav Marvan v Železném dědkovi o 10 let později říkal své milované lokomitivě úplně stejně jako Gabin „Lízo“... Déle jsem se filmu s obavami vyhýbal, osobně mívám rezervovaný vztah k tzv. „encyklopedickým“ snímkům, které bývají uznávané pro něco novátorského, ale coby diváka mě přesto někdy nedokážou bavit. Nicméně psychologický příběh o probouzení běsů v člověku na pozadí napínavé kriminální zápletky mě zaujal nejen tematicky nadčasovým obsahem, ale v nejedné scéně mě k mému překvapení dokázal uchvátit i svým uměleckým zpracováním. Souhra sehraného aktu, kamery, střihu a hudebního doprovodu nese v některých scénách přímo závan geniality, zejména ty s přítomností vlaku jsou v tomto směru až rytmickým způsobem nádherně vygradovány. Nasnímané projížďky vlaku z pohledu strůjvodce už tvoří kapitolu samu o sobě, v tragickém vyvrcholením se pak ve mě působivě s nadšením z filmu kloubily pocity mrazivého smutku. Renoir, Currant a Cosma se předvedli v plné tvůrčí síle... stejně jako Jean Gabin, o němž jsem se opětovně předsvědčil, že své nejlepší výkony před kamerou až na výjimky odehrál právě jako mladý na sklonku 30. let. 90% (12.02.2021)

Francúzsku literatúru 19. storočia mám rád, i keď Zolu z nej najmenej. Renoir bol slávny režisér a Gabin ostáva pojmom. Otázkou teda je, prečo to nefunguje. A ono to nefunguje napriek tomu, že keď som film videl pred polstoročím vo filmovom klube, zanechal vo mne dobré spomienky. Asi to bolo preto, že som ešte nemal ani dvadsať rokov a prakticky všetko, čo som v klube videl mi pripadalo úžasné a dokonalé. Dnes tomu bolo inak. Film je pomalý až nudný, napätie nevyplýva z predošlého deja a negraduje, iba sa naraz prejaví. Vnímam to ako železničiarsky film, ktorému toho chýba dosť, aby bol drámou, na ktorú sa nezabúda. (20.02.2018)