Šarlatán

Stejně jako Pan Jones, předchozí film Agnieszky Holland, by asi ani Šarlatán nebyl na čistočistých pět hvězdiček... Nebýt Ivana Trojana. Já vím, že je skvělý herec, ale tím, co předvádí tady, pod taktovkou světové režisérky, překonává sám sebe. Dlouho jsem pátral v paměti, kdy mě naposledy tak moc oslovil výkon českého herce v českém filmu, a skončil jsem až u Bolka Polívky v Zapomenutém světle. Ivan Trojan tu předvádí neskutečné herectví kalibru Rudolfa Hrušínského či Miroslava Macháčka a není Trojanem, nýbrž Mikoláškem, kterého střídavě obdivujete a nenávidíte. Velmi dobrý je ale také Josef Trojan, jehož obsazení zdaleka nespočívá jen v podobě otci, a líbil se mi nepřeplácaný scénář a tomu úměrná střídmá režie. Z konce mi bylo hnusně a vůbec nezáleží na tom, že byl vymyšlený. Chápal jsem, proč se stalo, co se stalo, a proč kdo udělal, co udělal, nicméně nijak mi to ten drasťák neulehčilo. (30.08.2020)

,,Zázraky lidi neodpouštěj... ! '' --- O ,,šarlatánovi'' Mikoláškovi jsem slyšel až v souvislosti s novým filmem Agnieszky Holland. O Janu Mikoláškovi jsem nikdy neslyšel a do návštěvy kina byl pro mne naprosto neznámou postavou. A byla to vskutku velmi zajímavá postava. A jako každá postava, která se nějak odlišovala od šedé hmoty poslušného stáda to neměla v bouřlivých válečných a poválečných letech vůbec lehké. Film je natočen řemeslně tak jak jsme u Hollandové zvyklí. Kameře nelze nikde nic vytknout, snad jen tu zbytečnou koncentraci šedých filtrů v padesátých letech oproti divoce barevným předválečným časům první republiky. Beru to za takové velmi laciné navozování atmošky a celkem mi to u současných historických filmů začíná vadit. Herecké obsazení bylo slušné, ale trochu už začínají unavovat takové ty typické role komunistů jak u Hanuše, tak u Novotného byť netvrdím, že jim komunisté nejdou ! :-). Kdo překvapil byl Ivan Trojan. Ten je schopen zahrát opravdu cokoliv a role ,,zvláštních lidí'' mu jdou opravdu dobře. Ovšem tady překvapil hlavně u těch homosexuálních scén. Jak říkám, on zahraje vše, nejsem si ale jist, zda je to v tomto případě dobře. Po filmu jsem si o Mikoláškovi dohledal informace a o jeho homosexualitě jsem se nikde nic nedočetl. Třeba se pletu a pak se omlouvám, ale trochu se mi zdá, že scénář se snažil trochu svézt na trendy vlně a když může duhovou vlajku vyvěsit Ikea, proč by s ní nemohli mávat filmaři že... Ale já tohle beru za další lacinost, která v mých očích filmu uškodila. A v poslední řadě je naprostá absence jakéhokoli napětí a vlastně emocí vůbec. Měl jsem vlastně dojem, že sleduji pěkně natočený dokument o zajímavé postavě tu a tam retrospektivně přeskakující vyprávění s pěkně rekonstruovanými důležitými momenty ze života tohoto bylinkáře a léčitele. A přitom kolik jen vypjatých momentů sebou nesla respektive mohla nést okupace, nástup komunistů a zatčení Mikoláška. I přes to všechno si moc cením toho, že Hollandová nepřestává holdovat našim luhům a hájům. Co mi nesedlo byla hudba - tedy kromě Dvořáka. Dávám tedy za 4 lahvičky s močí. * * * * (26.08.2020)

Já zase to nadšení o tom jak dokonalý film Šarlatán je nesdílím. Ano, jistě Agnieszka Holland umí udělat dobovou, depresivní atmosféru, některé scény mě atmosférou přišli stejné jako v Hořícím keři. Problém mám z vyprávěním, já prostě ty střihově prolínaná časová pásma snáším čím dál tím míň, neuvěřitelně mě to sráží na prožitku, pořád se musím orinetovat ve scénách na místo toho abych pustil emoce, ano ty scény je mají, jenže na úkor vyprávění celistvýho příběhu. (17.09.2021)

Šarlatán je ve snaze převyprávět celý život Jana Mikoláška často didaktický a doslovný (počáteční flashbacky fungují i bez toho, aby byly uvozovány čtením Mikoláškova životopisu, jak se děje později během výslechu a soudního vyšetřování). Některé situace jsou zbytečně tlačeny do krajnosti a pár replik vyznívá strojeně, ale celkově je styl vyprávění střízlivý, nepatetický, odpovídající snaze držet si od hlavního hrdiny mírný odstup (mj. i ve způsobu jeho snímání). Díky uvedenému se Hollandové s Epsteinem daří protagonistu vykreslit jako rozporuplnou osobnost, byť zpochybňují pouze jeho morální kvality, nikoliv metodu diagnostiky (upřené zírání do moči z filmu naopak vychází jako spolehlivý způsob, jak zjistit, jestli máte zánět močových cest, cukrovku nebo už to můžete zabalit). Jeho záchvaty zuřivosti a jiné projevy krutosti přitom vždy souvisejí s nemožností léčit a postupně sílí a mají ničivější dopad (útok na otce sekerou, zabíjení koťat, bylinná směs pro těhotnou manželku, přenesení viny a hypoteticky také trestu smrti na jiného člověka).___Pokud je Mikoláškův asistent František výrazně sympatičtější postavou, pak v důsledku toho, že poznáváme výhradně jeho pozitivní stránku (v mnoha scénách je pouze pohledným erotickým objektem) a nemáme možnost pochopit hlouběji např. čím jej Mikolášek přitahoval (důvodem přitom není fixace vyprávěcího hlediska na Mikoláška – film jej opakovaně opouští).___V úvodní scéně sice sledujeme naturalisticky zachycenou smrt Zápotockého, ale dál politické okolnosti nejsou zohledňovány nad rámec čtení novinových pamfletů. Do Mikoláškova života režim, ať nacistický nebo komunistický, vždy jen znenadání násilně vpadne, takže zásah gestapa vyznívá jako osobní msta a u soudního procesu na konci padesátých let není příliš zřejmé, čím léčitel mocným tolik vadil.___Nejde o kvalitativně výjimečný či tematicky nějak zásadní počin (jakkoli minimálně řemeslně se vymyká valné většině tuzemské produkce), ale až bude příští rok sbírat různé filmové ceny, k čemuž vzhledem k mizivé konkurenci pravděpodobně dojde, nebudu mít – na rozdíl od jiných oceňovaných prestižních biopiců – při každé z nich pocit, že někde na světě muselo umřít koťátko. 70% (18.08.2020)