Šarlatán

Místy doslovné, místy zbytečně uhlazené. Polský klenot Agnieszka Holland si udělala další (události po upálení Jana Palacha) výlet do naší historie. Protřepal lahvičkou s močí a léčil miliony lidí, mezi jeho klientelu patřila kupříkladu i Olga Scheinpflugová, Max Švabinský nebo prezident Antonín Zápotocký, jeho profesi ovšem utnul vykonstruovaný proces, kdy se stal jednou z mnoha obětí komunistického režimu. Bylinkář, podvodník, prodavač usušených rostlin, léčitel? Vnímáme jeho bolest, chladné reakce, pečlivost a důslednost, válečné šrámy, důkazy o nečekané agresi, křesťanském přesvědčení i intimní náklonost ke svému asistentovi (jeho povahový kontrast). Tak či onak, je především mužem, který chce stůj co stůj plnit své životní poslání v podobě léčení lidí. Velká poklona hercům, Trojanům především. Ivan je opět výborný, přesný, vrstevnatý. Možná těžší part měl pak jeho syn Josef, který k mnoha situacím přistupoval s kamennou grimasou, přesto divák vnímá, jak intenzivně se to v něm bije. Své negativní projevy ještě neuměl ovládat, svým odhodláním (nátlak na bylinkářku, kterou hraje skvěle Jaroslava Pokorná) si uzavřel cestu nejen ke své rodině. Tady očekávám Českého lva za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli. Stejně jako u jeho otce v hlavní kategorii. Rozhodně bych ovšem celkově přivítal přitlačení na emocionální pilu. A scénárista Epstein měl být v několika situacích nápaditější. (07.12.2020)

Agnieszka Holland je podle mě přeceňovaná režisérka, jejíž filmy mě nikdy moc nebraly, a Šarlatán mi přišel, navzdory všem těm nadšeným chvalozpěvům a oscarové nominaci, jako veskrze standardní životopisná nuda, na které mi v posledku přišlo nejzajímavější si během nejnudnějších pasáží zjišťovat na netu, jak to bylo v Mikoláškem ve skutečnosti (protože jsem o tom člověku doteď neslyšel), a v tomto ohledu mi ten film přišel nejlepší v těch momentech, kdy tam je nejvíc ze skutečného Mikoláška, což jsou v podstatě všechny scény, kdy provádí diagnózu z moče (btw. ze všech těch záběrů na ty chcanky se mi ale chtělo dost zvracet, podobně jako mě vyloženě fyzicky bolelo sledovat, jak si Trojan kleká holými koleny na kameny), a naopak nejslabší je to podle mě tam, kde Epstein čistě fabuloval (ostatně filmy podle jeho scénářů mě taky nikdy moc nebraly). A protože moc nemusím ani samotného Trojana, tak proč já se vlastně divím, že mě Šarlatán minul? Btw. za tu scénu, v níž mladý Mikolášek umlátí koťata, jsem mu přál, aby shořel v pekle, a bylo mi už srdečně jedno, jak to s ním dopadne. (05.01.2022)

Mám rád životopisné filmy a obvykle se těším na ty, které mne seznámí s neznámými osobnostmi, jejichž životy ukrývají poutavé příběhy. V tomhle ohledu si mne nový titul Agnieszky Hollandové získal již předem. O žádném Janu Mikuláškovi jsem až do ohlášení chystané premiéry netušil, přičemž fascinující se pro mne stalo již jeho ojedinělé léčitelské nadání. Co teprve pak může přinést střet takového "svérázného génia" hned s dvěma totalitními ideologiemi ve střední Evropě v půlce 20. století? Rozhodně to v sobě ukrývalo velký potenciál pro silný film a ten se Hollandové podařilo z velké části naplnit. Oceňuji rozporuplnější vykřeslení Mikoláškovy osobnosti – není to pouze velký "pan Zázračný", není to pouze jedna z dalších obětí komunistického režimu zobrazena v dalším snímku s jednostraným ideologickým stanoviskem. Mikolášek je zde člověk výjimečný ve svém okolí, jeho schopnosti vytvářejí v jedněch obdiv, důvěru, druzí ho dokážou zneužít ve svůj aktuální prospěch, jiní závidí či chtějí se ho zbavit, například i falešným udáním. Se svými schopnostim a povoláním přinášejícím vedle prospěšné pomoci také obrovský risk a drobné procento proher, se svou často nekompromisnou povahou i nonkomformním životním stylem (homosexualní orientace) se stává Mikolášek člověkem, který logicky vstupuje do konfliktu se společností, v níž se právě nachází, žije a působí. Vyprávění se odehrává na přeskáčku ve dvou dějových linkách (aktuální konflikt se zákonem a režimem vyúsťující v strhující vyšetřování + chronologicky podáváné flashbacky z Mikuláškovy minulosti) dodává filmu hned dvounásobné napětí. Kvalitní vizuální stránka přináší v lince z 50. let krásný "černobílý film v barvách", technická stránka využívá všechny možnosti k vytvoření hutné atmosféry a pochyboval-li jsem občas dosud o tolik znamenitých hereckých kvalitách Ivana Trojana, zde mne svým vynikajícím výkonem definitivně zbavil všech pochyb, a ani ostatní herci příliš nezaostávali. Přesto mi něco ve filmu k volbě plného hodnocení schází, mám pocit, že něco z rozehraného zůstalo nedořčené a film zbytečně náhle skončil v tom nejlepším (škoda, s celým soudním procesem teprve dostával film silnou gradaci)... a já marně hledám důvod, který by mne donutil chtít ještě tento měsíc kino znovu navštívit, či třeba příští rok si Šarlatána pustit podruhé... jsem v tom hledání určitě o něco blíž, než před měsícem v případě Havla a až film více dozraje, třeba se tak tomu stane. 75% (25.08.2020)

Není bez zajímavosti douška, že v roce 2020 mají premiéru hned dva filmy, jejichž těžiště spadá do období padesátých let minulého století - Šarlatán Agnieszky Hollandové a Herec Petera Bebjaka, oba navíc vyrobené v zahraničních koprodukcích. Oba filmy disponují silnými a ambiciózními antihrdiny, kteří se musejí potýkat se sebou samými, a oba velmi volným způsobem vycházejí z reálných událostí. Oba též mají velmi přesvědčivou dobovou atmosféru a fantastické zpracování. Vlastně ani nevím, který film je lepší. Šarlatán je hereckým koncertem Ivana a Josefa Trojanových. Bez tohoto hereckého ztvárnění by postava léčitele Jana Mikoláška nebyla věrohodná a sotva bychom chápali, proč byl Mikolášek pro zoufalé lidi hotový spasitel. Ano, jeho "léčitelské metody" jsou samozřejmě velmi pochybné a vpravdě šarlatánské, ale pokud se na Šarlatána díváte s mírným skepticismem, určitě nebudete mít pocit, že by Agnieszka Hollandová a Marek Epstein Mikoláška přehnaně glorifikovali. Což je určitě dobře, ale názor si musí udělat každý sám. Za sebe s tímto pojetím nemám žádný větší problém. Pokud jde o Mikuláškovu homosexuální orientaci a jeho vztah s asistentem Františkem Palkem, tak určitě není podstatné, zda byl tento vztah reálný. Důležité je, že tato druhá podstata Mikoláškovy osobnosti je zpracována nejen naprosto fantasticky a citlivě, ale také velmi esteticky. Základem je přesný casting Palkova představitele Juraje Loje. Juraj Loj je herecky určitě také výborný, ale mě upoutal hlavně svým nádherným tělem a ve vší kráse. Nepopírám, že se mi na něj moc hezky koukalo. Kromě jiného musím ocenit i jeho nádherný zadek. Jeden z nejestetičtějších okamžiků, který mi udělal upřímnou radost. Celý Šarlatán je výbornou podívanou, veškerá ocenění mu náleží právem, ale Českého lva za hlavní roli bych stejně raději dal Janu Cinovi. Jednoznačně doporučuji. (05.04.2021)