Reklama

Reklama

Cesta po Itálii

  • Itálie Viaggio in Italia (více)
Trailer

Obsahy(1)

Alexander (George Sanders) a Katherine (Ingrid Bergman) Joyceovi, zámožný anglický pár, zdědí dům v Itálii. Po fádním desetiletém manželství a znuděni jeden druhým stojí těsně před rozvodem. Rozhodnou se nicméně vybočit ze svých obvyklých stereotypů a vypraví se na cestu do Itálie... (Charlotte Chandler: Ingrid)

Videa (1)

Trailer

Recenze (23)

poz3n 

všechny recenze uživatele

Atraktivní scenáristický setting v kombinaci s přítomností Ingrid Bergman slibuje zajímavou vztahovku (navíc se přeci jedná o Martyho oblíbený film!). Co mi ve výsledku vadilo je vágnost, se kterou Rossellini, alespoň v mých očích, klouže po povrchu psychologie obou postav a jejich vztahu. Dokladem budiž především jalový závěr, který jakoukoliv serióznější vztahovou psychologii posílá do horoucích pekel Vesuvu. A je to škoda. Tyhlety kontemplativní vztahovky, kdy se celý film ve výsledku jen někde zevlí a vše podstatné se odehrává uvnitř postav, mám rád. Nebylo to špatné, mohlo to být výborné. 6/10 ()

classic 

všechny recenze uživatele

Taliansky, (neo)realistický režisér Roberto Rossellini, podľa môjho skromného názoru, najskôr nakrútil akýsi dejepisno-turistický titul s naprosto všelijakými neapolskými kultúrnymi pamiatkami v nasledovných podobách: múzeí, katakomb, a k tomu i prírodných úkazov, a až snáď následne potom prichádzalo do úvahy i všetko ostatné, čo by mohli kľudne predstavovať 2, akože ústredné postavy v podobe Ingrid Bergmanovej & Georgea Sandersa; nakoľko zrejme až tak nedokázal vhodným spôsobom vykryť svoj vlastný, vskutku dosť plytký scenár s prípadnými, zaujímavými dialógmi medzi postavami, ktoré sa v titule predsa v trochu menšej miere občasne vyskytovali, tak si pomerne veľmi často "vypomáhal" zrovna týmito vsuvkami, keď svoju švédsko-americko-taliansku manželku Ingrid Bergmanovú, umiestňoval hneď uprostred týchto „turistických atrakcií”, vrátane i samotných Pompejí, čo v podstate aspoňže korešpondovalo s krátkou stopážou, v opačnom prípade by boli moje konečné dojmy ešte i o čosi málo nepriaznivejšími, než teda v skutočnosti sú. • Áno, vonkoncom ani nepopieram to, že sa z mojej strany jednalo o určité sklamanie, pričom počas úvodných tituliek najprv znela sympatická pieseň:  ♪ Málem jsem se rozbrečel ♪ / ♪ ze samého štěstí. ♪ / ♪ Sním či bdím,opravdu jsem v Neapoli?atď; a práve preto som si myslel, že sa to bude niesť v podobnom duchu, no nie je to celkom tak... ()

Reklama

garmon 

všechny recenze uživatele

Pro mě první Rossellini, krom RoGoPaG. Vím už odkud vane linearita Antonioniho. Bergman jsem znal taky až z Podzimní sonáty - tady cítím linii k Blue Velvet - holky jsou si opravdu hodně podobné. Godard o tomhle někde řekl, že ho to utvrdilo v možnosti udělat film s dvěma lidmi v autě. Pro mě spíš "z auta" - hodně zajímavé, co se děje okolo. Jinak celkově velmi svěží, svižné, nekomplikované přílišným hermetismem; klasicistní, chtělo by se mi říct. Bergmanová hraje hollywoodsky - v tom nejlepším slova smyslu. Stejný účes měla Delphine Seyrig v Muriel. Celek průzračná filmařina - zachycování okolí. Hvězda dolů za ten snadný "zázračný" happy end - to už se od "Noci" naštěstí nedělo. ()

MarekT 

všechny recenze uživatele

Dlouho jsem italské období Ingrid odkládal, neboť viděno "fanouškovským" pohledem: cítil jsem spíše trpký pocit z nuceného přerušení skvěle rozjeté dráhy za mořem... Nicméně čas s vlastním stárnutím dokázali otupit hrany, plus mě tento konkrétní kousek lákal skrz vychválení ze strany Martina Scorseseho, jednoho z filmově nejvzdělanějších režisérů vůbec. Most mezi neorealismem a standardním diváckým filmem, chce se mi říct. Na jednu stranu zde vidíme dokumentárně laděné prostřihy, samotné jihoevropské prostředí a jeho tamní autenticitu. Zároveň však zde vystupují herečtí profesionálové s pečlivým dramatickým přednesem, nikoli neherci, jak bývalo u tohoto kinematografického směru zvykem. Více je vidět vliv toho prvního - převládá pocit jakéhosi protipólu k idylkám všeho druhu, zde konkrétně k "pohádkovým dovoleným", na kterých jeden pozná, že k druhému ho pojí ještě něco více... aneb ideální námět pro komerční film dneška - kdy jsem z diváckého pohledu radši, že mi situace z tohoto fikčního světa přijde o poznání zajímavější. Stejně tak onen vliv vyplouvá na povrch, když zde před sebou máme - s nadsázkou řečeno - jakéhosi zfilmovaného průvodce Neapolí a dalšími turistickými cíli. Čímž je snímek vlastně výborným začátkem pro ty diváky, kteří by se s touto etapou filmové historie chtěli seznámit, ale mají obavy z toho, že by jim čistý zástupce nemusel napoprvé sednout. A když hovořím o vzájemném sednutí si... subjektivně jsem rád ve zlomení přesvědčení, že spolupráce s Rossellinim byla pro Ingrid jedním velkým šlápnutím vedle - což mi v krátkém čase potvrdil i "Strach", natočený ve stejném roce. 70% ()

Dionysos 

všechny recenze uživatele

Odliv a příliv v manželském vztahu dvou postav – doplněný opomíjenou třetí postavou, jíž je italský lid – vyjádřený ve spíše nedějovém pojetí pomocí precizně vycítěných kontaktů obou anglických manželů s italskou kulturou, lidmi a samozřejmě mezi sebou navzájem. Společný příjezd do Itálie, brzké vnitřní i vnější oddělení, kde každý pak sleduje odlišnou ale v podstatě obdobnou stezku (manžel se zbaví svého cynismu a „anglické“ serióznosti=chladu, ona svého umrtvujícího romantismu), až se nakonec shledají v objetí uprostřed sice líného atp., ale živoucí italského procesí. Tomuto závěru (jenž měl být podle Rosselliniho víceznačný, i když i já ho vnímám spíš jako „happy-end") předchází řada scén, v nichž se nám tento závěr přirozeně připravuje. Naneštěstí kvůli krátkosti filmu jsou tyto „vysvětlující“ scény rychle jedna za druhou, a proto jsem vždy neměl z filmu takový subtilní existenciální pocit, jelikož jsem cítil, že „jen“ zapadají do schématu. V tomto ohledu je Antonioni právě o těch několik let dál. ()

Galerie (7)

Zajímavosti (4)

  • Film je mj. poctou neapolskému městu (které se v době natočení filmu nedávno vymanilo z krutosti druhé světové války) a dává příležitost poznat jeho krásy, jako je Národní muzeum, Sibyla Cumana, hřbitov Fontanelle, Capri, solfatara v Pozzuoli a hotel Excelsior. (classic)
  • Film měl být adaptací románu „Duo“ od francouzské spisovatelky Colette, avšak režisér Rossellini nezískal pro adaptaci románu práva. Proto byl nucen scénář upravit tak, aby se dostatečně lišil od románu. (griph)
  • Režisér Rossellini měl trochu neobvyklý pohled na režii. Herci dostávali část scénáře až krátce před výstupem, tudíž se nemohli ani nijak na výstup připravit. (griph)

Reklama

Reklama