Cesta po Itálii

Atraktivní scenáristický setting v kombinaci s přítomností Ingrid Bergman slibuje zajímavou vztahovku (navíc se přeci jedná o Martyho oblíbený film!). Co mi ve výsledku vadilo je vágnost, se kterou Rossellini, alespoň v mých očích, klouže po povrchu psychologie obou postav a jejich vztahu. Dokladem budiž především jalový závěr, který jakoukoliv serióznější vztahovou psychologii posílá do horoucích pekel Vesuvu. A je to škoda. Tyhlety kontemplativní vztahovky, kdy se celý film ve výsledku jen někde zevlí a vše podstatné se odehrává uvnitř postav, mám rád. Nebylo to špatné, mohlo to být výborné. 6/10 (20.06.2019)

Taliansky, (neo)realistický režisér Roberto Rossellini, podľa môjho skromného názoru, najskôr nakrútil akýsi dejepisno-turistický titul s naprosto všelijakými neapolskými kultúrnymi pamiatkami v nasledovných podobách: múzeí, katakomb, a k tomu i prírodných úkazov, a až snáď následne potom prichádzalo do úvahy i všetko ostatné, čo by mohli kľudne predstavovať 2, akože ústredné postavy v podobe Ingrid Bergmanovej & Georgea Sandersa; nakoľko zrejme až tak nedokázal vhodným spôsobom vykryť svoj vlastný, vskutku dosť plytký scenár s prípadnými, zaujímavými dialógmi medzi postavami, ktoré sa v titule predsa v trochu menšej miere občasne vyskytovali, tak si pomerne veľmi často "vypomáhal" zrovna týmito vsuvkami, keď svoju švédsko-americko-taliansku manželku Ingrid Bergmanovú, umiestňoval hneď uprostred týchto „turistických atrakcií”, vrátane i samotných Pompejí, čo v podstate aspoňže korešpondovalo s krátkou stopážou, v opačnom prípade by boli moje konečné dojmy ešte i o čosi málo nepriaznivejšími, než teda v skutočnosti sú. • Áno, vonkoncom ani nepopieram to, že sa z mojej strany jednalo o určité sklamanie, pričom počas úvodných tituliek najprv znela sympatická pieseň:  ♪ Málem jsem se rozbrečel ♪ / ♪ ze samého štěstí. ♪ / ♪ Sním či bdím, ♪ opravdu jsem v Neapoli? ♪ atď; a práve preto som si myslel, že sa to bude niesť v podobnom duchu, no nie je to celkom tak... (19.08.2023)

Pro mě první Rossellini, krom RoGoPaG. Vím už odkud vane linearita Antonioniho. Bergman jsem znal taky až z Podzimní sonáty - tady cítím linii k Blue Velvet - holky jsou si opravdu hodně podobné. Godard o tomhle někde řekl, že ho to utvrdilo v možnosti udělat film s dvěma lidmi v autě. Pro mě spíš "z auta" - hodně zajímavé, co se děje okolo. Jinak celkově velmi svěží, svižné, nekomplikované přílišným hermetismem; klasicistní, chtělo by se mi říct. Bergmanová hraje hollywoodsky - v tom nejlepším slova smyslu. Stejný účes měla Delphine Seyrig v Muriel. Celek průzračná filmařina - zachycování okolí. Hvězda dolů za ten snadný "zázračný" happy end - to už se od "Noci" naštěstí nedělo. (12.06.2012)

Dlouho jsem italské období Ingrid odkládal, neboť viděno "fanouškovským" pohledem: cítil jsem spíše trpký pocit z nuceného přerušení skvěle rozjeté dráhy za mořem... Nicméně čas s vlastním stárnutím dokázali otupit hrany, plus mě tento konkrétní kousek lákal skrz vychválení ze strany Martina Scorseseho, jednoho z filmově nejvzdělanějších režisérů vůbec. Most mezi neorealismem a standardním diváckým filmem, chce se mi říct. Na jednu stranu zde vidíme dokumentárně laděné prostřihy, samotné jihoevropské prostředí a jeho tamní autenticitu. Zároveň však zde vystupují herečtí profesionálové s pečlivým dramatickým přednesem, nikoli neherci, jak bývalo u tohoto kinematografického směru zvykem. Více je vidět vliv toho prvního - převládá pocit jakéhosi protipólu k idylkám všeho druhu, zde konkrétně k "pohádkovým dovoleným", na kterých jeden pozná, že k druhému ho pojí ještě něco více... aneb ideální námět pro komerční film dneška - kdy jsem z diváckého pohledu radši, že mi situace z tohoto fikčního světa přijde o poznání zajímavější. Stejně tak onen vliv vyplouvá na povrch, když zde před sebou máme - s nadsázkou řečeno - jakéhosi zfilmovaného průvodce Neapolí a dalšími turistickými cíli. Čímž je snímek vlastně výborným začátkem pro ty diváky, kteří by se s touto etapou filmové historie chtěli seznámit, ale mají obavy z toho, že by jim čistý zástupce nemusel napoprvé sednout. A když hovořím o vzájemném sednutí si... subjektivně jsem rád ve zlomení přesvědčení, že spolupráce s Rossellinim byla pro Ingrid jedním velkým šlápnutím vedle - což mi v krátkém čase potvrdil i "Strach", natočený ve stejném roce. 70% (22.02.2021)

Odliv a příliv v manželském vztahu dvou postav – doplněný opomíjenou třetí postavou, jíž je italský lid – vyjádřený ve spíše nedějovém pojetí pomocí precizně vycítěných kontaktů obou anglických manželů s italskou kulturou, lidmi a samozřejmě mezi sebou navzájem. Společný příjezd do Itálie, brzké vnitřní i vnější oddělení, kde každý pak sleduje odlišnou ale v podstatě obdobnou stezku (manžel se zbaví svého cynismu a „anglické“ serióznosti=chladu, ona svého umrtvujícího romantismu), až se nakonec shledají v objetí uprostřed sice líného atp., ale živoucí italského procesí. Tomuto závěru (jenž měl být podle Rosselliniho víceznačný, i když i já ho vnímám spíš jako „happy-end") předchází řada scén, v nichž se nám tento závěr přirozeně připravuje. Naneštěstí kvůli krátkosti filmu jsou tyto „vysvětlující“ scény rychle jedna za druhou, a proto jsem vždy neměl z filmu takový subtilní existenciální pocit, jelikož jsem cítil, že „jen“ zapadají do schématu. V tomto ohledu je Antonioni právě o těch několik let dál. (13.03.2014)