Tommy

Bejvaly doby, kdy muzikál byl mým oblíbeným žánrem. To v mladším dětství, když jsem se prakticky na filmy mimo tvorbu pro děti vůbec nedíval, výjimku tvořily muzikály a hudební filmy. S každým přibývajícím rokem má záliba v tomto žánru stále více klesá a v současnosti redukuji svou relativní oblibu filmových muzikálů pouze na několik výjimek. Mnohem raději ve filmu uvítám třeba jednu pěknou písničku či hudební vložku, než aby se každou chvíli leccos podivného zpívalo. Tak, viděl jsem už pár filmů, kde se bez jediného klasického dialogu zpívalo od začátku do konce a většinou jsem s nimi neměl problém. Jenomže Tommy víc než polovinu filmu představuje silně nedivácký experiment, který jak na úrovni hudby a vizuálu, tak i v samotném dění střídá jeden šílený surrealistický výjev za druhým. Když se zjevil na scéně "Zálesák" Oliver Reed jako bláznivý strýc a začal na koupališti zpívat a tančit v obklopení polonahých dívek, tak jsem si řekl, že je to trošku tragický bizár. To jsem ještě netušil, co mě čeká v dalších minutách... Nejsem ani věřící člověk, ani fanouškem Marylin Monroe a také nemám nic proti Židům, ale scéna ze psychedelické rockové mše mě v této kombinaci a přehnané výstřednosti stejně urazila. To byla neskutečná šílenost, stejně jako následně drogový klip s Tinou Turner a injekčními stříkačkami. Cca prvních 50 minut jsem procházel velkým diváckým peklem, pak ubylo surrealismu bez hranic, Tommy postupně začal v sobě mít i trochu děje s celkem obstojnou myšlenkou a některé písničky (nejvíc se mi líbila asi ta od Eltona Johna „Pinball Wizard“) dokonce šlo poslouchat. Zatímco za první polovinu by to byl z mé strany nejspíš odpad, ta druhá (která mi občas sympatickým způsobem připomněla Pink Floyd: The Wall nebo Vlasy) by sama o sobě neměla daleko k čtyřem hvězdičkám. Takže v průměru i s přihlédnutím na nespornou originalitu díla je to za lepší 2*: 50% (29.09.2020)

Skvělá "rocková opera", zajímavé "šílené" provedení, fascinující hostující osobnosti; za zmínku stojí fešný zpívající doktor Jack Nicholson nebo ztřeštěná Tina Turner. A v neposlední řadě geniální hudba, nejvíce se mi líbily, celým filmem prokládané pasáže "See Me, Feel me, Touch Me" a song "I'm Free". Roger Daltrey byl skvostný! (27.08.2008)

Nesporne efektné číslo, ktoré rozsieva radosť zo života ako samostatného univerza dosť svojrázne a až priveľmi extravagantne. Čo je aj hlavným dôvodom, prečo sa mi veľmi nepáčil a horúčkovito mi zatriaslo hlavou. Podaktoré surrealistické motívy sú práve skrz hudobné prevedenia a pestrej strihovej skladby možno jej formálnym osviežením a rozveselujú cieľovú skupinu divákov, na môj vkus to ale malo neporovnateľne menší vplyv, než zápory. To je tak, keď máte film, kde sa celý čas nerozpráva, skôr spieva ehmmm.... až škrieka. I keď je úloha hippies ako i filmu zasadená k úplne diferentným meradlám úspechu. (10.05.2016)

Máte rádi The Who? pokud ano není o čem diskutovatdokonalost sama .Pokud ne tak tohle prazvláštní představení pravděpodobně neskousnete. Aby jste pochopili o co tady kráčí jedno zhlídnutí rozhodně nestačí, aspoň mě tedy ne. Opomeneme-li fantastickou rockovou symfonii, vlastní příběh není zrovna nejsrozumitelnější, spoustu alegorií a symbolů, kterými se toto dílo jen hemží pochopí asi málo kdo. Celkově by se dal děj shrnout asi takto: Převzato z music serveru: Rocková opera Tommy vypráví o hluchém, slepém a němém chlapci, který se navzdory otřesným prožitkům i handicapu stane světovým šampiónem v pinballu (kuličkovém hracím automatu). Tuto "duchovní alegorii" vydala v květnu 1969 skupina The Who, nejhlasitější rocková skupina všech dob, v podobě dvojalba. Autorem pod kůži se zadírajícího příběhu o chlapci, který v šoku ze smrti svého otce ztratil smysly a hvězdná popularita jej vynesla až na post celebrovaného mesiáše sekty hráčů pinballu, je jeden z nejmagičtějších kytaristů rockové historie Pete Townshend. Po řadě uchvacujících jevištních provedení se Tommy stal kultovním bestsellerem a vůbec nejúspěšnějším albem The Who. Pro filmovou adaptaci Tommyho byl osloven nonkonformní režisér Ken Russell, jenž tuto operu označoval za "největší uměleckou práci vyprodukovanou ve 20. století". Russellův snímek zůstává celkem věrný původnímu námětu, přestože režisér s adaptovanou látkou pracoval poměrně volně a učinil v ní i podstatné změny. Pro film bylo navíc dokomponováno několik sladeb a pořadí písniček bylo pozměněno s ohledem na logickou návaznost vyprávění. Vinou režisérova efektního přístupu k adaptaci je částečně narušeno klíčové poselství příběhu: úvaha o absurditě pop-kultury a bezduchém oslavování jejích hvězd a katastrofálních následcích jejich "vůdcovství". Russell pro vyprávění zvolil volně zřetězené pásmo dráždivých, místy poněkud perverzně naturalistických epizod, které hýří pouťově-automatovými barvami. Některé kritiky a recenze dokonce režiséra obviňovaly, že filosofii Townshendova podobenství rozmělnil do podoby cirkusové atrakce. Uhrančivá vizuální stylizace opery totiž využívá estetiky rychlých střihů, triků, zkratky a tehdy neobvyklých výrazových prostředků hudebního videoklipu. Klíčovým symbolem celého snímku je kruhové zrcadlo. Hudebním vrcholem opery je Tommyho osvobozující árie I°m Free a závěrečný majestátně vypjatý hymnus Listening To You. Navzdory některým výhradám je Tommy místy oslňujícím, energií překypujícím dílem, při jehož sledování i diváci ztrácejí řeč a sluch a přechází jim zrak. (12.07.2005)

Nechápu, jak mi mohlo tak geniální album Tommy od The Who unikat. Muzika je to výborná, max. hodnocení bez debat. S o 10 let mladší The Wall od Pink Floyd to má celkem podobný koncept. Hlavní hrdina "ztratí" v 2. světové válce otce, prožije těžké dětství, aby se nakonec stal slavným a vytvořil si kolem sebe kult osobnosti s následovníky. Filmová adaptace není špatná, ale na pozdější The Wall nemá. Ale znovu nahraná hudba, kterou zpívají i jiní lidé (Tina Turner, Elton John, Eric Clapton, Jack Nicholson aj.), než hlavní zpěvák tomu přidává na rozmanitosti. (11.04.2010)