Ztracený svět

Samozřejmě, že mě na tomhle snímku hlavně zajímaly triky, které jsou na svou dobu skoro neuvěřitelné. To, jak je tady řešena stop motion animace vypadá prostě dobře, a přitom byl snímek natočen ještě několik let před legendárním "King Kongem". Pravda, souboje nejsou dlouhé, ale pohyby dinosaurů stojí za to. (05.05.2015)

Když si člověk odmyslí okouzlení z toho nádherně brakového námětu a roztomilých loutek dinosaurů (a opičky Jocko!), zůstane vlastně jen pitomoučký příběh (zvláště finální část s brontosaurem v Londýně je tak hloupá, až je legrační), který je navíc vyprávěn strašně rozvlekle (viděl jsem 104minutovou zrekonstruovanou verzi), takže jsem se místy docela nudil, ale stejně mám pro tyhle stařičké filmy svým způsobem slabost a má to něco do sebe i dnes, byť spíš jako zajímavá zpráva o své době než vyloženě jako filmový zážitek. Kupříkladu finální rozuzlení ohledně Eda a jeho snoubenky Gladys je tak hloupé, až to bolí, a takových věcí by se tam našlo víc (běloch natřený na černo apod.). (03.09.2022)

Triky aj výprava zrejme boli na svoju dobu ohromujúce a publikum sa možno cítilo v kine ako v siedmom nebi. Lenže hodnotiť film iba takouto observačnou optikou proste nedokážem, pretože sú nemé filmy, ktoré ma emocionálne oveľa viac rozobrali a niekedy boli aj staršie než The Lost World. Vtipná je určite pridaná milostná zápletka, respektíve milostný trojuholník, ktorý stojí na premise, že snúbenica potrebuje od svojho budúceho muža dôkaz jeho hrdinstva, pričom je perfektne vypointovaná. (31.10.2019)

Viděl jsem verzi, která měla 68 minut a díky tomu jsem zřejmě přišel o ono avizované cameo Sira A. C. Doyla. Těšil jsem se, ale zase tolik to nevadí, protože i tak bylo na co se dívat. Ztracený svět je úchvatný hlavně po trikové stránce, protože na to, že byl rok 1925, je to něco famózního. A nijak úsměvně to nepůsobí ani po 85ti letech od svého vzniku. Takto nadšený jsem bohužel už nebyl z příběhu. Ten mě zase tolik nebavil. (21.12.2010)

Za sebe musím říct, že se přání A. C. Doyla - v nečekaném, ale o to potěšitelnějším cameu (mimochodem, přesně tak jsem si vždycky představoval doktora Watsona) - tvůrcům splnit podařilo a dopřáli mi tu hodinu a půl skvělé zábavy, o níž už jsem skoro nedoufal, že ji ještě zažiju. Možná začínám bejt sentimentální, ale po celou dobu filmu jsem se cítil jako desetiletej kluk, když jsem tehdy zkraje devadesátých let hltal nejen Doylův román, ale i komiks, co v té době vyšel v jednom díle ABC speciálu. Právě čtení komiksu mi totiž němý film se svými úžasnými obrázky a mezititulky připomínal nejvíc. Živelný profesor Challenger, úžasný triky, dívčí postavy, co jsou skutečně dívčí (ne ošklivý skorochlapi jako ve většině němých filmů), hrůzu nahánějící opičí muž, závěr s "brontosaurem", co demoluje Londýn... skutečně okouzlující výprava do ztraceného světa, a to nejen toho v Amazonii, ale i do mého. (25.05.2013)