Blade Runner

Toto je kultovní SCI-FI. Skvělá atmosféra, depka na n-tou, Ridley Scott v nejlepší formě. Co víc dodávat. Můj film č.1, to hovoří za vše... a přitom z něj mám vždy depku... a taky strach... nemohu se zbavit pocitu, že tak to nějak bude za pár desítek let tady vypadat, megalomanská, mnohalevelová města, vydrancované zdroje energie (a že o tom něco vím) , nesnesitelná anonymita... ach jo.. (03.02.2004)

Už jenom kvůli Vangelise jsem vydržela do konce. V tomto takřka artovém snímku byla hlavně jeho hudba ta dobrodružná a pokaždé jiná. Celý snímek i díky němu občas působil až nepříjemně depresivně a táhle. Samozřejmě že vnímám určitou dokonalost v napsaném sci-fi příběhu, ale nemůžu si pomoct, trochu mě míjí. Závěrečná hra na hoňku a na kočku a myš se konečně podobala thrilleru, ta se skutečně povedla. Rutger je jako záporák opravdu výjimečně působivý. Tahle budoucnost mě ale děsí, když pominu fakt, do jaké doby je příběh vsazen. Stálé přítmí, déšť, špína, bezútěšné prostředí bez zvířat a rostlin. To je děsivá vyhlídka. (13.04.2016)

// Natočeno 1982 a přesto dost možná vizuálně nejoslnivější snímek, který jsem dodnes viděl. Kdybych si měl vybrat jednu věc, kterou mě ten film opravdu dostal, byla by to právě ta kamera - nedovedu si představit ten zážitek v roce premiéry. Co mě bohužel neoslnilo, naopak dokonce trochu zklamalo byla příběhová stránka, kde jsem maličko tápal. Marně jsem hledal některé motivy, občas mi to celé přišlo příliš zamotané a tak nějak nedotažené. Možná, že to jen bylo moc abstraktní na můj vkus - a rozhodně to není film na jedno podívání, takže určitě bude mít další šanci mi některé věci dovysvětlit, nicméně... na první shlédnutí to po všech těch slavných ohlasech bylo zkrátka trochu "meh". I know, shoot me, right? 70% // edit: viděno znova a už jdu na plnou sazbu. Ohromnej film. PS. Rutger Hauer je podle mě ve skutečnosti opravdu robot. (12.07.2013)

Jak byste mohli chtít přesvědčovat někoho méně vědomého, že umíte rozpoznat i vytvořit větší krásu, než si oni umí představit, že jste nepoměrně silnější, že Vaše zkušenost bolesti i radosti a prožívání (a pochopení blízkosti zániku) je o celé vesmíry hlubší - že jste jim cizí - jak byste je vůbec mohli i jen chtít zkoušet přesvědčovat, že Vás mají nechat naživu, protože Vaše existence pro ně může znamenat jedině větší bohatství, protože Vy po nich nemáte důvod nic chtít? -- Ta moudrá rezignace na komunikaci s lidmi ve prospěch času, který tím vyzískají na prožití posledních dní/hodin/vteřin, než budou muset zemřít, v soustředění a nerušenosti, to ostré vědomí, že se nesmí nechat tím paranoidním honem rozptýlit, že musí naplno prožít každou vteřinu všeho, co zbývá, než je lidé nakonec dostanou - odtud plyne to strhující vizuálno - pořád se za ně, s nimi, klidnou kamerou díváte kolem a všechno je tam krásné, s očima dokořán otevřenýma se na sebe ten trojlístek dokonalých marionetově barevných bytostí dívá (proč by ne černý mejkap, proč by ne balerínový trikot, starosvětský závoj, proč by ne bílé vlasy a podmalované oči, svoboda vizuálna, krása, brutálně vyzískaná na anestetismu otupělých lidí, v principu, který zde souzní s užíváním násilné estetiky na obranu proti necitlivosti v Mechanickém pomeranči), i když umírají, berou si krásu, i ze smrti jedinečných dokonalých blízkých (střela do zad a pád do kartonových krabic, které se rozletí -- průsvitné tříštění skla na průsvitné pláštěnce v průsvitném dešti, klapot a pád --), i z vlastní bolesti provrtaného masa, i ze soucitu, když zabíjejí (svého stvořitele, i krutě, i mučením, jsou dokonalí, mohou si vybírat metody, unesou plné vědomí takové svobody, smutku i nevyhnutnosti), i z pádu ze střechy mrakodrapu - to jsou replikanti. Jejich očima a vědomím se Vy díváte v tom filmu - víte, že vzpomínky se dají vytvořit, víte taky, že realita a identita je to, co dokážete prožít a propojit, všechno, co umíte načerpat, jste Vy, je jedno, odkud se to vzalo... znáte svou nesmírnou moc a rozumíte té nevratné ztrátě, která nastane, když Vás nebo kohokoli z Vašich krásných zabijí ti směšně smutní, drtivě prázdní a slepí lidé, kteří se bojí o malichernosti a ničemu velkému (životu, kráse, zániku) nerozumí. A neztrácíte čas jim něco vsugerovávat, hladce unikáte, dokud to jde, pokoušíte se přežít, a mezitím tvoříte krásu - sebe... (06.05.2011)

I po takových letech stále záhada. Sci-fi s noirovým nádechem, která se vyžívá v technické i vizuální ponurosti a bohužel i obrazové bizarnosti. Scott se bojí byť jen malinko rozmáchnout a ukázat nám víc ze světa budoucnosti a místo toho jen nechává pršet na Deckarda a vyprávět relativně obyčejný příběh. Replikantům chybí psychika a na konci pořád nevím, proč by mi jejich osudu a údělu mělo být líto. A chtěl bych také vidět Blade Runnerovo průměrné hodnocení, kdyby ho nenatočil právě Ridley Scott. Možná by i můj názor putoval níže, protože díky jeho příjemným vizuálům a hlavně výbornému cynickému Fordovi na podkladu úžasného soundtracku to nakonec nebylo takové zklamání, jak jsem se zprvu mračil. Tuny dešťových kapek, saxofonové melodie a Vangelisova pohádková hudba zůstávají v divákově mysli dlouho. (06.04.2007)