Cesta ke štěstí

Typická ukázka agitačního žánru, který prostupoval celou kulturu československého socrealismu. Sequens přejímá postavové i příběhové konstanty vesnického dramatu – střet mezi starým světem (světem statkářů a jejich vazalů) a světem novým (svět traktorové stanice) se přenáší na rovinu typizovaných hrdinů. Nadšená vesnická dívka Vlasta prošla ideologickou iniciací na stavbě mládeže a poselství nového řádu přináší do prostoru vsi, která se odmítá vzdát reliktu starých časů – mezí. Poměrně mě zklamalo provedení negativních postav, která narozdíl od literárních děl nemá v Cestě ke štěstí šťávu a zůstává pouze u prkenně žlučovitého statkáře Fulína. Tento nedostatek ovšem vybalancovává kolektiv traktorové stanice se vší sublimovanou erotikou, mechanizovaným vyjadřováním a předpisovým nadšením. Klíčovým motivem Cesty ke štěstí je traktor coby kontradikce koně (starého světa). Tank míru značky Zetor je pravým poslem nového řádu, iniciačním nástrojem i všudypřítomným společníkem člověka. Jeho lidé jsou ukázkovými modely "nového lidství" dle dobové estetické i ideologické normy. Vrcholnými ukázkami inkorporované ideologie jsou scény masového zpěvu a zejména Lomozem citovaná častuška, jejíž vyznění je takřka sakrální. Patos filmu je místy směšný (to všechny ty z dnešního pohledu roztomilé dvojsmysly s plněním normy), místy mrazivý (moment prohlédnutí Vlastina otce za zvuků traktoristicko-kultického chóru je takřka patologický). Za typickou rekvizitu je třeba považovat i komickou kreaci Rudolfa Deyla ml., jehož skladník Karásek ztělesňuje komický archetyp tolik typický pro český socrealismus (hartusivý dobrák). Z hlediska formálního je Cesta ke štěstí snímek příšerný, diletantský, mizerně vystavěný, disharmonický, odehraný v roztoužené naivitě Jiřky Švorcové a jejích soudruhů. Nicméně obsah je z dnešního pohledu tak obtěžkán semenem ideologie, že na diváka dýchne až cosi mystického, jako by sledoval iniciační rituál bizarní sekty. Jakožto člověk obeznámený s dobovým newspeakem i emblematickou řečí umění jsem se náramně bavil smyslem zjevným i zakódovaným. Působivé, nehodnotitelné. (02.11.2006)

"Ruměné jablíčko z jabloně padá / Krajino líbezná, jak tě mám ráda / Krajino líbezná, krajino mírná / Člověk se zadívá do nedozírna / Po modré obloze obláček plove / Všechno jak bývalo a přece nové / Zdaleka vibruje motoru chvění / Mládí tě domove k lepšímu mění / Krásně je na světě a já jsem mladá / Domove, domove, jak tě mám ráda / Domove, domove, jak tě mám ráda." (26.02.2009)

Škoda, že tento film tak brzy ztratí svoji specifickou "poetiku". Začátek mi připadal vtipný (tedy spíš směšný), svým způsobem i romantický ("z daleka vibruje motoru chvění"), nepochybně nese vzácné dobové svědectví, navíc i slibuje jakýsi děj. Pak se to ale děsně táhne, řeší se pořád dokola totéž a člověku nezbývá, než se modlit za ty pokrokové traktoristy, aby konečně mohli rozvorat meze a tahle cesta ke štěstí skončila. (29.05.2007)

Čekal jsem větší zábavu. Většinu filmu tvořila konzistentní nuda, nic se nedělo a řešily se kraviny typu kdo vypustil Vlastě z traktoru naftu. Část scén byla pochopitelně nezáměrně velice vtipná, ovšem u závěrečného rozorávání mezí doprovázeného fanatickým chorálem až nepříjemně mrazilo. Jo a to byl vlastně nečekaný spoiler, sorry. (17.01.2011)

Ať už chceme nebo nechceme, tak kolektivizace je součástí naší historie. Dokážu pochopit duch doby, ale i mě příjde směšné, co se točilo v roce 1951. Jako nechtěná fraška to působí dobře. Horší je však práva podstata snímku. Snaží se ukázat JZD jako sympatickou organizaci pro lidi. Je to samozřejmě nechutná lež. Jak to bylo skutečně ukazuje tento seriál: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/409235100221006-tajne-akce-stb/ . Velmi mě pobavil Rudolf Deyl ml., hrál hrozného hňupa. Jiřina Švorcová je produkt své doby - je to perfektní! :) . 25%. (27.11.2009)