Vzestup

Tak to je síla tohleto. Jenom tolik rovin a možností, co se naskýtá při výkladu duševních pochodů jednotlivých postav. Neni to ani trochu černobílý, naopak, dalekosáhlý a hluboký. Nešteřil bych superlativy, ale uvedu toto. Večer předtím jsem se díval na Mizogučiho Ukřižovaný milence, což je fantastický kino, a Vzestup byl pro mě ještě o stupeň silnější zážitek. (17.11.2009)

Velmi úsporně natočené komorní válečné drama o dvojici vojáků, kteří při plnění úkolu padnou do zajetí a čelí krutému zacházení i velmi reálné hrozbě popravy. Vzestup není film, který by se vyžíval v efektních bojových scénách a ukazoval množství dobové bojové techniky. Režisérka se soustředila na psychiku svých hrdinů a film je vlastně psychologickou studií lidských charakterů ve vyhrocené situaci. Odvaha a sebeobětování se může pod tlakem okolností změnit v ošidný obchod s vlastním svědomím. Depresivní snímek podtrhuje ponurá hudba, černobílý materiál i kamera, která zachycuje bezútěšnou ledovou pláň bičovanou větrem. Šepiťková byla i díky tomuto filmu považovaná za nejlepší sovětskou filmařku svojí éry. Celkový dojem: 85 %. (27.12.2008)

Zaujímavý film z obdobia druhej svetovej vojny, ktorý má dve odlišné polovice a aj tie by sa dali rozčleniť na ďalšie dve rozdielne polovice, možno dokonca aj tretiny. Tým je Vzostup aj veľmi umne rytmizovaný a diváka neustále drží pri pozornosti. Pri sledovaní Vzostupu vás určite napadne viacero slávnych vojnových snímok, ale napríklad aj "ten príbeh najväčší", kde nie je ťažké si za jednu postavu dosadiť Krista a za ďalšiu Judáša, ale o tom primárne Šepiťkovej scenár zrejme nie je. Neprívetivý plochý čiernobiely obraz umocňuje všetku tú morálnu skazu navôkol, až máte dojem, že smrť na popravisku je tým jediným vykúpením. A možno to tak skutočne aj je, výčitky svedomia totiž môžu predstavovať omnoho horšie utrpenie, než predčasná smrť. (30.06.2019)

Vzestup je skutečně mimořádný film, a to nejen v rámci sovětské kinematografie. Svou atmosférou, kamerou, režií i hereckými výkony připomíná Němcovy "Démanty noci". "Vzestup" je sice filmařsky poněkud konvenčnější (nikoli ovšem konvenční), ale má velmi podobnou syrovost. "Démanty" jsou ovšem jiné v závěrečné pointě a především, rozhodně chtějí méně sdělovat jakási poselství. Naopak společné mají to, že jsou natočeny velmi subjektivně a filmovými prostředky popisují především prožitky ústřední dvojice... Vzestup je téměř beznadějný, velmi tragicky vyznívající film. Přestože se v něm objevují zmínky o "onom světě", dokonce modlitba, není z pochopitelných důvodů tento náboženský rys nijak podtržen, ale spíše potlačen. Zajímavé je ovšem v této souvislosti téměř "náboženské" vyznění některých scén. Ty významově i kompozičně poměrně výrazně upomínají na výjevy z novozákonních pašijových scén. Pochopitelně je otázkou, do jaké míry může jít o vědomou inspiraci tohoto ve výtvarném umění i ve filmu mnohokrát zpracovaného námětu. Motiv oběti pro druhé ovšem zůstává, byť zbaven vší náboženské metafyziky. Jakási naděje je čitelná pouze v tichém, pasivním odporu vesničanů. Současně s tím je velmi intenzivně podtržen moment bezvýchodnosti zoufalé snahy zachránit se kolaborací a zradou... Němečtí vojáci a především jejich ruští, kolaborantští přisluhovači jsou líčeni prakticky jako bezcitné zrůdy, což by mi za normálních okolností rozhodně vadilo, ale v případě "Vzestupu" je tento rys nejen pochopitelný, ale v rámci logiky příběhu i nutný. Mj. vzhledem k obrovské subjektivnosti, s níž je film vyprávěn a také proto, že není jakousi heroickou oslavou sovětských vojáků, ale spíše koncentrovanou a maximálně vystupňovanou beznadějí a bolestí, přičemž zobrazené hrdinství těch, kteří se nenechali zlomit se je tiché, trpitelské a zcela neokázalé... Otevřeně ovšem přiznávám, že se budu muset asi hodně přemlouvat, budu-li se na něj chtít podívat podruhé. Tak tíživý a těžký film to je... Celkový dojem: 80% Zajímavé komentáře: gudaulin, Crocuta, Lavran (14.09.2009)

Mimořádně podnětná duchovní studie lidského nitra zasazená do kulis druhé světové války a soustředěná na svár dvou existenciálních hledisek, který se rozvíjí mezi dvěma zajatými vojáky a který má „vnější formu“ postoje k vojenské cti. Sotnikov, který se během noční přestřelky smířil se smrtí a vlastně i spáchal vnitřní sebevraždu, pohlíží na svět očima toho, který poznal smrt (apokalyptickou optikou, v níž se tělesno světa rozpadá vědomím posmrtného, věčného života), odmítá nabízenou kolaboraci (čímž by si zachránil život) a nedokáže přijmout taktizování svého druha Rybaka, jenž chce nabídku přijmout, aby mohl později utéci zpátky ke svému oddílu a dál proti nacistům bojovat. Ačkoliv křesťanský rozměr Sotnikovovy situace není vyjádřen slovy, rozvine se s maximálním dosahem v okamžicích jeho umírání: oběšený Sotnikov, který se již v předešlých hodinách vzdaluje běžné lidské fyziognomii a jehož tvář se produchovňuje, je v těchto okamžicích zalit světlem a samotný skon podkresluje stylizované zvonění (ne nepodobné slavným hlasům navrátivších se velikonočních zvonů). Rybak, který se během vyčerpávající pouti, kterou se Sotnikovem podstoupili, aby sehnali potraviny pro své spolubojovníky a převáděné vesničany, doslova sebeobětoval (zanechal ukořistěnou ovci v lese a vrátil se pro raněného Sotnikova, kterému již předtím pomáhal), neunese všeobecné opovržení a po popravě se marně pokouší o sebevraždu a nakonec se pod vědomím své bezvýchodné situace hroutí. Ačkoliv film straní Sotnikovi, jsem přesvědčen, že oba postoje si jsou rovny. Je jasné, že po duchovní stránce je ten Sotnikův mnohem výš, ale ani ten Rybakův nepostrádá smyslu. Jeho konečný pád není zaviněn jeho metafyzickou nezralostí nebo nedostatkem cti, ale osaměním v jeho boji, které mohlo vyvážit jedině porozumění jeho druha, jehož hrdost na dosažený stav mu ale takové gesto nedovolila. Pozoruhodným paradoxem, odvíjejícím se od biblických slov o ponížení a povýšení, je ale to, že jeho vzestup (vzestup duše) podnítila původně slabost – odhodlání k sebevraždě v okamžiku úzkosti, v situaci prohry. Emocionální intenzitu a duchovní hloubku filmu ještě podporuje jeho jazyk, v němž se syrová dokumentárnost spojuje s promyšlenou symbolizací, a úžasná hudba. (02.04.2010)