Vzestup

Mimořádně podnětná duchovní studie lidského nitra zasazená do kulis druhé světové války a soustředěná na svár dvou existenciálních hledisek, který se rozvíjí mezi dvěma zajatými vojáky a který má „vnější formu“ postoje k vojenské cti. Sotnikov, který se během noční přestřelky smířil se smrtí a vlastně i spáchal vnitřní sebevraždu, pohlíží na svět očima toho, který poznal smrt (apokalyptickou optikou, v níž se tělesno světa rozpadá vědomím posmrtného, věčného života), odmítá nabízenou kolaboraci (čímž by si zachránil život) a nedokáže přijmout taktizování svého druha Rybaka, jenž chce nabídku přijmout, aby mohl později utéci zpátky ke svému oddílu a dál proti nacistům bojovat. Ačkoliv křesťanský rozměr Sotnikovovy situace není vyjádřen slovy, rozvine se s maximálním dosahem v okamžicích jeho umírání: oběšený Sotnikov, který se již v předešlých hodinách vzdaluje běžné lidské fyziognomii a jehož tvář se produchovňuje, je v těchto okamžicích zalit světlem a samotný skon podkresluje stylizované zvonění (ne nepodobné slavným hlasům navrátivších se velikonočních zvonů). Rybak, který se během vyčerpávající pouti, kterou se Sotnikovem podstoupili, aby sehnali potraviny pro své spolubojovníky a převáděné vesničany, doslova sebeobětoval (zanechal ukořistěnou ovci v lese a vrátil se pro raněného Sotnikova, kterému již předtím pomáhal), neunese všeobecné opovržení a po popravě se marně pokouší o sebevraždu a nakonec se pod vědomím své bezvýchodné situace hroutí. Ačkoliv film straní Sotnikovi, jsem přesvědčen, že oba postoje si jsou rovny. Je jasné, že po duchovní stránce je ten Sotnikův mnohem výš, ale ani ten Rybakův nepostrádá smyslu. Jeho konečný pád není zaviněn jeho metafyzickou nezralostí nebo nedostatkem cti, ale osaměním v jeho boji, které mohlo vyvážit jedině porozumění jeho druha, jehož hrdost na dosažený stav mu ale takové gesto nedovolila. Pozoruhodným paradoxem, odvíjejícím se od biblických slov o ponížení a povýšení, je ale to, že jeho vzestup (vzestup duše) podnítila původně slabost – odhodlání k sebevraždě v okamžiku úzkosti, v situaci prohry. Emocionální intenzitu a duchovní hloubku filmu ještě podporuje jeho jazyk, v němž se syrová dokumentárnost spojuje s promyšlenou symbolizací, a úžasná hudba. (02.04.2010)

Běloruský spisovatel Vasil Bykav patří k předním světovým autorům. Podobně jako u nás Arnošt Lustig je fascinován šoou sdílí i on tragický osud svého národa (druhou světovou válku nepřežil každý třetí Bělorus a nejde to vysvětlovat jen vysokým podílem židovského obyvatelstva). Bykavovo dílo ve své době stejně jako Šolochovův proslulý OSUD ČLOVĚKA bouralo účinně mýtus o skvělých hrdinech-robotech neznajících hany a vždy plamenně přesvědčených o své věci a takřka radostně pro ni umírajících. VZESTUP je naopak příběhem dna lidských povah, řetězem stupňovaných mezních situací, které nemilosrdně obnažují každý mravní kaz každé lidské povahy. Je těžké říci, kdo je strašnější, zda chrochtavá zločinecká spravedlnost německých okupantů nebo její patologické deriváty zastoupené domácími zrádci či tragičtí partyzáni a jejich nedobrovolné oběti. Vyprázdněnost je vedle množství kvalitních a u nás vesměs neznámých ruských herců hlavním tématem tohoto díla. V případě předčasně zesnulé Larisy Šepiťkové lze říci, že básník pera Bykav v ní potkal stejně zdatnou básnířku stříbrného plátna. Monumentalita a syrovost, které na diváka čiší z každého záběru, partyzáni v nezvyklé úloze štvanců na pokraji bezradnosti, to všechno neztratilo nic ze své brutální působivosti ani dnes. (17.04.2010)

Výborné válečné drama ze Sovětského svazu, což jsem od nich ani nečekal, o to víc mě to překvapilo a potěšilo. Vzestup je hra s psychikou postav, která se nádherně daří. Je to také příběh, odehrávající se ve středu války, dost drsný příběh, který začíná a končí prakticky na stejném místě, nikdo se o něm v nedozví, protože ho pořádně ani nebude mít kdo odvyprávět. Zvláštní je na to koukat, o to horší je se v sedadle udržet a psychicky se nesložit, na psychice totiž tento film hodně závisí. Z příběhu je patrné, že tady hlavně půjde o lidi, než o válku samotnou, také to tak nakonec dopadá. Je to síla, hlavně na konci. Jen škoda, že se to k tomu konci tak dlouho táhne, ten konec je totiž neskutečně šílený. Jako kdyby nad náma někdo tahal za nervy tenounkým provázkem, představující právě naše nervy. Opravdu zážitek na tento film koukat. Ani se nedivim, že to je unikát mezi Sovětskou kinematografií. Právem. (07.08.2008)

Silná psychologická dráma z 2.sv.vojny, ktorá získala hlavnú cenu na festivale v Berlíne. Nie je v nej miesto pre bojové scény, no napriek tomu je osud dvoch partizánov, ktorí padnú do zajatia, napínavý a plný kvalitných hereckých výkonov. Nádherné exteriéry zasneženej krajiny a všadeprítomná zima, výborné dotvárajú atmosféru. Asi takto to nejak vyzerá, keď niekto zavtipkuje, že je zima ako v ruskom filme. Režisérka Larisa Šepiťkovova, mimochodom manželka E.Klimova/Choď a pozeraj sa/ sa venuje najmä psychológii postáv a premenu charakterov v kritických situáciách.Ešte týždeň po vzhliadnutí som mal v hlave vetu:"Nelez do hovna, nezmyješ ho!"Jeden z nich zradí.Dokáže s týmto vedomím žiť? Hudba podtrháva silné momenty, niekedy je až neznesiteľná/hlavne v závere/, dnes by sa robila asi trošku s citom, no v čase keď spoločnosť Řitka video chrlí desiatky vojnových filmov ročne, ostáva Vzestup spolu so spomínaným Choď a pozeraj sa na vrchole rebríčka ruských vojnových filmov. Film 80%. (01.02.2009)

Tak to je síla tohleto. Jenom tolik rovin a možností, co se naskýtá při výkladu duševních pochodů jednotlivých postav. Neni to ani trochu černobílý, naopak, dalekosáhlý a hluboký. Nešteřil bych superlativy, ale uvedu toto. Večer předtím jsem se díval na Mizogučiho Ukřižovaný milence, což je fantastický kino, a Vzestup byl pro mě ještě o stupeň silnější zážitek. (17.11.2009)