Cesta

Taková upřímná pohlednice z Austrálie. Ze začátku jsem se trošku trápil, ale pak jsem se asi naladil na správnou frekvenci a Walkabout se mi začal více a více líbit. Hlavně celá věc o přežití a rozdílu přirody a civilizace. -"Water. Drink. We want water to drink. You must understand! Anyone can understand that. We want to drink. I can't make it any simpler." (04.09.2011)

Přirozenost, kterou člověk ztratil a už nikdy nedokázal získat zpět. Značně alegorický film o zdech, které si moderní člověk kolem sebe vystavěl. O neschopnosti pochopit. O volnosti, která byla jen pocitem a nebyla uchopena včas. Pokud vám připadá, že melu, tak je to proto, protože tenhle film je zvláštní. Doopravdy mě vadily určité prvky filmového jazyka, jako zastavování záběru, opakování momentů, zvukové abnormality. Vyrušovalo mě to (ale netuším, jak by film vypadal bez toho). Na druhou stranu výborné ve více ohledech. Záběr na dospívající dívku a malého chlapce, ztracené v divočině a kráčející australskou pouští ve školních uniformách a v polobotkách, přičemž dívčina hlavní starost je, aby si chlapec nic neroztrhl nebo se nezamazal ... uznejte, že to je dost originální prvek. Kontrast s mladým Aborigenem, díky kterému přežijí a se kterým si zprvu vůbec nerozumí. Krásné (až dokumentární) záběry australské přírody - lov klokanů, plavání v jezírku - a do toho abstraktní scény (děj doplňovaný zdánlivě nesouvisejícími střípky). Ono to celé asi funguje a já uznávám, že jako celek je to výborné, jen si musím na něco podobného zvyknout. Jo a samozřejmě hudba Johna Barryho. ■ P.S. Nemáte pocit, že nás moderní společnost deformuje a měli bychom utéci, dokud je čas? ■ Po druhém vidění se mi skoro chce zvednout hodnocení, protože tenhle film je doopravdy podmanivý a nejde mi ho dostat z hlavy. ■ Po třetím vidění jsem hodnocení zvedl. (19.08.2011)

Roeg hypnotizuje svojho diváka nielen obrázkami divokej prírody (a Agutterovej), ale možno najviac práve asociatívnou montážou a strihom ako takým, takmer v každej scéne a sekvencii. Myslím že táto cesta svojich hrdinov ovplyvnila pozitívnejším spôsobom, ako českú partičku s trabantami. Človek je už raz a navždy odkázaný na život v civilizácii, treba sa s tým zmieriť, preto je táto cesta dvoch súrodencov iba dočasná, ale navždy meniaca ich charaktery a pohľad na svet. Film, ktorý si budete radi púšťať v piatok večer po každom pracovnom týždni strávenom v sklenenej administratívnej kocke. (30.03.2018)

Nevzpomínám si na film, který mne svým neočekávaným vyústěním (včetně náhlého otevřeného konce) tak zklamal a na druhé straně právě tímhle zklamáním současně nadchl a zasáhl. Ono ne každé přínosné poznání je současně vždycky radostné... Cesta mohla zůstat napínavým dobrodružným filmem o dvou dětech v divočině, mohla se vydat mysteriózní linkou s odhalením příčiny a detailů kolem jednoho tragického incidentu, ale ona se rázem promění ve filosofické dílo, jehož obsah se již netýká jenom pár fiktivních jednotlivců. Měli jsme dlouze před očima divokou přírodu, toužili jsme (snad i mnozí z nás diváků) spatřit po čase zase moderní civilizaci. My cíl této své touhy úspěšně dosáhli! Jenomže co dál? Kudy jít teď? Z lidumilné přírody zase zpátky do světa, kde otec nezletilých dětí byl schopen během jakéhosi špionážního úkolu spáchat sebevraždu? Kde již i pohozená konev před domem se stává přísně nedotknutelným soukromým majetkem jedince? Kde před očima máme místro stromů a zvěře tentokrát údolí zrezavěných vraků? Nicolas Roeg nám myšlenku prokletí moderní doby sděluje pro někoho možná až příliš jasně a okatě, nicméně sděluje jí pro nás všechny včetně dětí. Nenabízí konkrétní východisko, ale zasahuje poznáním skutečnosti v nečekanou chvíli a vybízí k přemýšlení. Tento krásný film s jedinečnou atmosférou, v hlavní roli s dvěma dětmi a jedním australským domorodcem, mne nadchl víc, než všechny ty trháky s hollywoodskými hvězdami. 100% (Viděno v rámci Challenge Tour: "30 dnů se světovou kinematografií" 2020) (05.03.2020)

Snová připomínka dobrovolně zapomínané přirozenosti – chtěl jsem napsat elegie, ale ono to vlastně není o žalu, ani to nekonstruuje new age teorie, nepřesvědčuje, neobviňuje, jenom konstatuje cosi o naší povaze, litující, ale přesto opouštějící, v zájmu pohodlí a naučených pravidel prchající před změnou i porozuměním. S asociativními střihovými hrátkami, které už od Roega znám z Muže, který spadl na zemi a konvenují mi velice, s obrázky civilizace podbarvenými primárním křikem didgeridoo, který se vrací až v předzávěrečném tanci lásky/smrti, zatímco k putování buší hrají převážně smyčce jak z Tajuplného ostrova nebo se ozývá dlouhovlnné rádio se zvuky celého světa (i čeština – jazyk protinožců – na chvíli problýskne). Vyšel jsem pak ven do noční zahrady, díval se nahoru do listí a bylo mi duševně rozprostřeně. (13.07.2016)