Vysvobození

(1001) -"They're drowning the river, man." Musím říci, že tentokrát se okouzlení klasikou nekonalo. Nechci v žádném případě podceňovat schopnosti Johna Boormana (ani dobové možnosti), ale počet věcí, které se mi zdály nechtěně směšné, dosáhl takové úrovně, že jsem se nebyla na film schopná vůbec napojit. Myslím, že to začalo hned tím soubojem banjí. Tu scénu beru vážně a nic se mi na ní nezdálo nepovedeného, ale v kontextu celého filmu si nejsem úplně jistá, jak ji mám vnímat. Je to jakási temná předzvěst krajiny a lidí, kteří myslí a chovají se úplně jinak, než na co jsou city boys zvyklí, a chlapec sám potom také hlídá bod, odkud není návratu, když "hrdinové" vyjedou na řeku a podplují ho pod mostem, což si řeknu jako člověk vzdělaný v principech mytologických příběhů a obecné dramaturgie a bla bla, ale zvuk banja ve mně zrovna moc nevzbuzuje pocity temna nebo nepokoje a hlavně Voight, který tam je a všechno vidí a očividně je znepokojen, se z ničeho nepoučí a potom jde na břeh a začne klábosit s ozbrojenými démony z lesa. A obecně předpokládám, že film je o mužích, kteří na to, že se vydávají uniknout do přírody před složitostmi civilizace, projevují obdivuhodnou neschopnost poslouchat své instinkty nebo si správně vyložit signály a znamení, jež jim padají do cesty. To vlastně zní dobře a jako hodno prozkoumání, ale bohužel mi tři zásadní věci brání zúčastnit se tohoto výletu: 1. Extrémně marné herecké výkony. Voight funguje jen jako takový pohledný panák a Reynoldsovi se snad daří přehrávat i ve scénách, ve kterých není přítomen. Scéna hádky nad mrtvolou je potom tak názorným hereckým workshopem na téma "jak nedělat drama", že jsem se u sledování skoro styděla. 2. Podivné skoky v čase a střídání realistických-nerealistických fyziologických důsledků toho, čím si chlapci prošli. Nejdivnější je lovecký výlet na útes - to ti dva jako den a noc stáli v ledové vodě, zatímco náš neochotný hrdina nahoře spal a bál se? Burt Reynolds sice omdlel a natřeli ho na bílo, ale tlouštík se zdá úplně v pohodě, ani rýmečka nebo nic, co? A Voight je po propíchnutí šípem taky podezřele fyzicky aktivní. 3. Neobratné dobové triky. Tady mám na mysli hlavně ve dne natočenou modrou noc se slunečními odlesky na hladině a zpoceném těle, díky kterým to vypadá, jako že všichni umřeli a jsou nyní trestáni za svou hloupost v očistci, kde musí prožívat své utrpení znova a znova. Umělá ručička v závěrečné snové sekvenci je potom takový poslední hřebíček do rakve. A nebo nevím, jestli jsem to jenom špatně pochopila a ono to má být béčko, které si mám užívat proto, že je špatné? (15.04.2019)

„Squeal like a pig!“ Divoká řeka a dentisty poměrně zanedbaný Incest Redneck Banjo Band proti kvartetu středostavovských byznysmenů, které vede macho Reynolds do té doby, než mu kalhoty protrhne femur. Pak ta primitivní sebezáchova zrodí další bojovníky.. Mohl bych vyčíst občasnou iracionalitu v jednání postav, ale tato bible survival žánru, která spolu se Straw Dogs a Cravenovým Posledním domem nalevo ukazuje, jak mohou okolnosti probudit u obyčejných lidí zabijácké pudy, zaslouží respekt. V tom zoufalství, výčitkách a lžích zaujal paradox, že zatímco venkovští balící vynášejí z již brzy zatopených hřbitovů rakve, „civilizovaní“ muži z Atlanty nechávají své zesnulé kamarády napospas divočině. Palec nahoru i za odvahu Boormana se scénou análního znásilnění. Stejně troufalé, jako mít v podniku na návštěvě Kim Čong-una a v ruce nemít notýsek.. (26.07.2016)

Ač sám není horrorem, s největší pravděpodobností tento film ovlivnil celý horrorový subžánr, reprezentovaný snímky jako Texas Chainsaw Massacre, Hills Have Eyes či Wrong Turn. To jsou ty filmy, v nichž obětmi jsou nic netušící turisté, a vrahy/útočníky různí mentálně nebo tělesně zdeformovaní kanibalové či jižanští burani. (Různé kombinace všech výše jmenovaných vlastností záporáků jsou vítány.) Popravdě řečeno, snad první podnět ke vzniku této horrorové kategorie dal koncem 60. let snímek Easy Rider, který velice hezky ukázal odpor jižanských rednecks k svobodomyslným hipíkům ze severu. Dalo by se říci, že tato klasická road movie v jistém smyslu inspirovala Texaský masakr s motorovou pilou (r. Tobe Hooper) ještě více než Deliverance. Ovšem John Boorman poprvé naznačuje, že nebezpečí nehrozí jen mladým dlouhovlasým volnomyšlenkářům, ale v podstatě komukoliv, kdo přichází z města, a představuje jiný, jižanským venkovanům zcela nepochopitelný životní styl. Ukazuje, že nebezpečím pro turisty nemusí být jen divočina v podstatě kousek za branami civilizace, ale i lidé, kteří tu žijí. Ve Vysvobození dominuje nejen snaha o pokoření přírody (jízda na kánoích po divoké řece), ale je tu záměrně vypíchnuto doslova i znásilnění přírody člověkem (přehrada – „tady všude bude voda“). Je to ale jen ozvěna skutečného znásilnění, jehož jsme ve filmu svědky. Deliverance je film s přesahem: Není jen o tom, co v něm vidíme, ale i o tom, co si u toho myslíme. Vysvobození neovlivnilo jen horrorový žánr. Inspirovalo také Quentina Tarantina (jenž se tím nijak netají) k jisté scéně v Pulp Fiction, a podobnou (i když mnohem tradičnější) story rozehrává Divoká řeka s Meryl Streepovou. I kdyby John Boorman nenatočil další významné filmy, samotné vlivy Deliverance a dokonalost Excaliburu vypovídají mnohé o genialitě tohoto filmového tvůrce. (21.07.2006)

Tenhle film mi dlouho unikal konecne sem to zkouknul ale ze bych z toho byl nejak vodvarenej to zase ne je to slusnej thriller z dobrou atmosferou a pekne vygradovanou blbou situaci se kterou se musi hlavni hrdinove potykat ale zase takovej shockhing to neni scena znasilneni rozhodne neni takovej hardcore jak tu kdekdo pise musime si uvedomit ze je to starej film kterej vzniknul jeste pred tema Texaskyma masakrama a podobnyma kouskama takze nejakej extrem urcite necekejte jak sem napsal atmosfera slusna pribeh taky ale neco tomu proste chybelo dal bych mozna i 4* ale ten hapyend to lehce zabil (28.11.2012)

Chlapské nechtěné dobrodružství, jehož hlavním kladem je precizní kamera v kombinaci s výtečně budovaným napětím a dobří herečtí představitelé. Scénář je silný zejména ve své první polovině, při kterém dotyční cedí dvojsmyslné a chytré dialogy jako na běžícím pásu. Druhá půlka sází spíše na strhující akci, při které se vlastně paradoxně nic neděje a závěrečné přehodnocování. To, spolu s dohrou, překvapivě nestrhává nic z dramatičnosti a zbavuje se častého syndromu šlápnutí vedle a zbytečné nastavované kaše. Ona kultovní scéna znásilnění nestojí prakticky za řeč, narozdíl od strhující kytarové brnkačky na počátku. Snímek, který dokládá ono známé tvrzení, že v jednoduchosti tkví síla. (12.08.2005)