Meky

Postava Miroslava "Mekyho" Žbirky je pro mne jedna z těch podstatných, pokud jde o vývoj hudebního vkusu. Když se vyšvihl na nejvyšší příčky slovenské i československé populární hudby, bylo mi 11-12 let, a to se člověk začíná zásadně formovat. Žbirka je tak jedním z několika málo lidí, které sleduji prakticky neustále, a to aniž se nutně považuji za jeho fandu, spíš za angažovaného pozorovatele, a jeho písně se mi líbí jen výběrově (např. "22 dní" nicméně považuji za jednu z nejlepších písní v historii slovenské pop music). Fanouškovství máme ale s MŽ společné, protože stejně jako on mám ve velké úctě Beatles. Z předchozího plyne asi vcelku pochopitelně, že jsem se na dokument o zpěvákovi a autorovi dost těšil. A bohužel, nebyl jsem uspokojen. O Žbirkově životě a díle by bylo lépe natočit spíš sérii dokumentů, protože je živou historii (česko-)slovenské populární hudby, a každá z jednotlivých etap (konec 60. a začátek 70. let, působení u Broma a Offermanna, éra Modusu, založení Limitu a cesta na výsluní, ...atd.) by si zasloužila samostatný portrét. Takhle dokument těká od jednoho tématu k jinému, přičemž si nejsem jistý, nakolik je pro neznalého vůbec srozumitelné, o co v některých fázích vlastně šlo. A pro znalejšího je naopak zřejmé, že leccos bylo zjednodušeno a nevyčerpáno; takřka cokoliv, na co dokument narazí, je jen tak nahozeno a přejde se to spíše rozpačitými tvářemi a výjevy. Přitom zajímavých lidí sehnal režisér dost a dost, ostatně sám "objekt" vládne mluveným projevem dosti dovedně. Když se to p. Šafránkovi nepovedlo využít, nejspíš bude chyba na jeho straně. Pokud přesto dávám 4, není to kvalitou filmu jako takového (ten by si zasloužil maximálně 3), ale osobou protagonisty, silou témat a nestárnoucím půvabem písní, které v něm zaznějí. (02.01.2021)

Nikdy jsem nebyl fanoušek Mekyho, znám pouze zčásti pár jeho nejznámějších písní, nicméně jsem si nechtěl nechat ujít portrét zpěváka, jemuž se podařilo prorazit i v zahraničí a za onoho času dokonce porazit Karla Gotta v anketě Zlatý slavík. Dokument nabízí vcelku velké množství archivních záběrů a důležitých momentů ze Žbirkova života, který měl své světlé, ale i stinné stránky. Postihnout v osmdesáti minutách několik desítek let dostatečným způsobem není jistě jednoduché a v případě Mekyho by se našlo několik až příliš zkratkovitých míst. Musím však uznat, že se mi i přesto dostalo informačně bohatého snímku, který měl vedle dokumentaristické linie i své humorné, ale i emocionálně silné momenty. (11.07.2020)

Můžeme se přít o to, zda o tak nekonfliktní a slušné osobnosti se mají točit dokumenty. Já si osobně myslím, že ano, ovšem má to úskalí, že se moc není čeho chytit. Vždyť i ten Laco Lučenič, přestože je (asi právem) zatrpklý, nemůže tvrdit, že jeho nedocenění je primárně vinou Mira. Já jsem Mira vždycky měla ráda, pro jeho typický humor a aglický šmrnc a některé jeho písničky jsou opravdu krásné, v čemž mu hodně pomáhal Kamil Peteraj. Ten slovenský důraz na vlastní tvorbu byl hodně vidět v pořadu Hit storočia,, kde zaznělo tolik výborných písniček, kolik bychom v Čechách dohromady nedali. (23.07.2020)

Šimon Šafránek se spolu se střihačem Šimonem Hájkem dokázali prohrabat archivy a přijít s dalším dynamickým dokumentem s minimem mluvících hlav. Film je ovšem určen jen pro zpěvákovy fanoušky. Pokud jste toho o Žbirkovi věděli tak málo jako já, moc se toho zhlédnutím filmu nezmění a zbytek si budete muset dohledat někde na internetu. (10.07.2020)

Oproti jiným dokumentům, které často vznikají z důvodu životního jubilea nebo naopak úmrtí známé osobnosti, vznikl tenhle film v podstatě náhodou. Když režisér Šafránek hledal hudbu do svého předchozího snímku, oslovil Miroslava Žbirku a v podstatě tak objevil jeho tvorbu (čemuž se ani nechce věřit, vzhledem k tomu, že Šafránek vyrůstal v 80. letech, kdy byl Žbirka na vrcholu kariéry). Portrét jednoho z nejznámějších slovenských hudebníků sestává z velkého množství archivních záběrů, které doplňují nově natočené Mekyho výpovědi. Obrazů ze současnosti bohužel není mnoho a většina z nich se odehrává u zpěváka v domě nebo na zahradě. O jeho kariéře promluví také několik současných nebo bývalých spolupracovníků, hodně ovšem zamrzí fakt, že se v dokumentu neobjeví Marika Gombitová. Režisér se zpěvákem sice na besedě po promítání svorně tvrdili, že jsou s Marikou v častém kontaktu, její neúčast na projektu ale působí přinejmenším zvláštně. V souvislosti s tímto nedostatkem musím zmínit také trochu slabší informační hodnotu celého filmu. Pokud neznáte postavu a osud Mariky Gombitové, z dokumentu se o něm nic nedozvíte. Cílovou skupinou jsou zcela jednoznačně diváci středního věku, kteří zažili dobu, o které snímek vypráví, a kteří se orientují v historii československé populární hudby. Sama tedy tyto parametry nesplňuji, na druhou stranu ale nějaké vědomosti o naší populární kultuře mám a znám i několik Žbirkových písní. Film byl relativně svižný, nenudil a třeba hned jedna z prvních scén (zpěv slavné písně Atlantida nastříhaný z archivních i současnějších záběrů) mi způsobila příjemné mrazení. P. S. Čtvrtou hvězdičku jsem v podstatě vytlačila za ty dva roztomilé kavalíry, přiznám se bez mučení. (21.07.2020)