Kairo

Mám rád horory stojící především na atmosféře a Kairo by mezi ně klidně mohlo spadat, kdyby nestálo JENOM na atmosféře. Nechápejte mě špatně, ta atmosféra je slušná, dokáže fungovat většinu času a celé to má originální námět, jen je škoda, že to nemá skoro žádný děj a za ty dvě hodiny se tam stane vlastně strašně málo, takže si to svoji stopáž nedokáže obhájit a výsledek to dost kazí, stejně jako mdlé herecké výkony. A nic nezachraňovalo ani to typicky japonské filozofování o smrti a sebevraždách, které stejně nikam nevygradovalo a spíš mě opět udivilo, proč jsou tím Japonci tak posedlí. Skončilo to pro mě tedy průměrně, ale stejně se mi to líbilo víc, než americký remake, byť ode mě získal stejné hodnocení. 3* (21.05.2023)

Duchařský horor postavený čistě jen na atmosféře postrádající jakékoli levné lekačky. O to důmyslněji je budována hrůza. Garantuji Vám, že při některých scénách, hlavně, jak už podotkl d.f.h, ve forbidden room, budete mít chuť se někam schovat a budete si přát, aby to napětí skončilo. Pro mě jasně no.1 mezi japonskými duchařinami (možná až uvidím Ju-on, změním názor). (22.01.2005)

V optimistické, přitom křehké době, kdy jsme netušili, jak moc internet změní svět, vzniklo Kairo. Z obrazovky počítače, která by nás měla spojovat, ovšem přicházejí jen vzdálené nářky a prosby o pomoc. Zřejmě nejosamělejší film všech dob, v němž ani smrt nepřináší jakoukoliv úlevu od beznaděje, hnaný k dokonalosti Kurosawovou naprosto zásadní režií, ignorující veškerá pravidla žánru ve prospěch hry s mizanscénou, neskutečného rámování a proplétání hororových výjevů s ospalou atmosférou japonské každodennosti. Kurosawa jako obvykle tu skutečnou hrůzu ponechává v pozadí, v rozích místností, ošuntělých bytech a dezolátních továrnách, kde absence lidského spojení vyniká ještě drastičtěji. Jestli vyznění příběhu rezonovalo už v době vzniku, tak teď brnká na tu nejcitlivější strunu v našem nitru – ani po dvaceti letech nás totiž technologie nespasí od samoty. 100% (01.06.2020)

Tenhle film jsem pří vší snaze moc nepochopil. Základní myšlenka o pohlcování našeho světa duchovnem je sice asi hodna dlouhých intelektuálních debat – na filmovém plátně působí poněkud unyle, zvláště když je prezentována dle tradice japonské filmové školy nelineárně ve zdánlivě nesouvisejících obrazech. Film je určen náročnému divákovi, který jistě ocení hlubokou filozofickou myšlenku i vizuální stránku díla. Já osobně radši něco jednoduššího, i když třeba závěrečná apokalyptická atmosféra podkreslená výbornou hudbou mě docela dostala. Přesto mě tenhle film příliš neoslovil, protože celé jeho tajemno spočívá v tom dešifrovat, co tím chtěl autor vlastně světu sdělit. Odpověď na tuto otázku ale přenechám jiným… (07.10.2012)

Velice zvláštní film v kladném slova smyslu. Tísnivá a depresivní atmosféra byla přítomna od začátku až do konce. Duchové byli tu více, tu méně strašidelní, ale nakonec jsem byl za to přiměřené strašení rád, protože kdyby ještě tvůrci přitvrdili, tak už bych musel spát s rozsvíceným světlem. I tak některé scény husí kůži zajistily. (30.06.2020)