Jackie Brown

Po pětadvaceti letech a dalších šesti/sedmi titulech pořád "Jackie Brown" zůstává nejukázněnějším Tarantinovým filmem, a o to víc také díky tomu mile překvapí. Až to svádí k myšlence, jakou alternativní cestou se mohla jeho filmografie ubírat, kdyby to svého času byl větší hit. Třeba by Tarantino více vycházel z jiných autorů a méně by exhiboval. To ale samozřejmě není možné, nejen proto, že minulost nelze změnit, ale především protože doba, ale i samotná podstata Tarantinovy osobnosti více nahrávaly právě tomu vývoji, který známe. Rozmach DVD distribuce, boom internetu a jeho aktivizace filmových fandů ohromně nahrávaly okázalé eklektičnosti Tarantinovy nadcházející tvorby. Krom toho on sám se coby egocentrické hovado a nadutý filmový nerd nemohl oprostit od potřeb pře-nerdovat všechny ostatní a vehementně tesat vlastní pomník nedotknutelného a všemi milovaného pop-auteura. S ohledem na to se ostatně nabízí si všímat, jak i ve svém nejstřídmějším díle se prostě musí tlačit do popředí a otiskovat své ego do vyprávění příběhu, který se k tomu vlastně vůbec nenabízí. Počínaje hlasem na záznamníku a velikášským závěrečným titulkem s vlastním jménem, přes generování trivií, které vlastně jen zpřítomňují autorovu domnělou sofistikovanost, až po problematické Tarantinovo juvenilně nerdovské machrování, že díky tomu, kolik nakoukal blaxploitation bijáků, dokáže napsat víc gangsta talk než používají reální gangstas. Ale při tom všem také nelze Tarantinovi upřít jeho jednoznačný filmařský talent, mistrovské uvažování o výrazových prostředcích média i jejich užívání a bravuru v konstruován fiktivních vyprávění, které se sice pouze opírají o další fikce a žánry, nikoli o realitu, ale zatraceně skvěle v tomto směru fungují. O to víc pak na "Jackie Brown" překvapí, že v zlomku svého jádra pojednává o stáří. Byť opět nikoli v jeho společensko-osobních rovinách, ale především z hlediska stárnutí filmových ikon a žánrových figur. Ale také si přiznejme, že právě coby projekt třicátníka, do kterého si obsazuje své milované padesátníky, může vlastně upomenout až na Tomáše Magnuska, se kterým Tarantino asi bude mít vícero společných rysů než bychom si chtěli připustit, byť rozhodně nikoli v oblasti filmařských schopností. (15.11.2022)

Lstivá letuška Pam Grier, milý a obětavý plátce kaucí s tváří Roberta Fostera, odporný šéf nelegálního obchodu se zbraněmi Samuel L. Jackson, důvěřivý polda Michael Keaton, věčně sjetá Bridget Fonda a jako třešnička na dortu potetovaný zarostlý Robert De Niro rozvalující se na gauči. A pro mě hlavně první film Quentina Tarantina, který se mi skutečně líbil, možná dám jeho Pulp Fiction, které jsem viděla poprvé a naposledy asi ve 14 letech, znovu šanci. Nevím ale jestli změním názor. Na Jackie Brown se mi totiž líbí hlavně to, že tohle není typický Tarantino, alespoň ne takový, jakého jsem ho dosud poznala. Víc tu jde o lidi, o jejich vztahy, všechno je jaksi uvěřitelnější. A závěrečnou scénu se dvěma výše jmenovanými postavičkami považuji zatím za ten nejsilnější okamžik, který jsem v Quentinově filmu viděla. (18.11.2008)

„Už dávno nikoho neviním zo svojich rozhodnutí." Quentina Tarantina mám rád, ako človek mi pripadá zaujímavý, originálny, sympatický a príjemný spoločník a filmy robí... nuž, vynašiel pod-žáner tarantinovka, tak asi dobré (GAUNERI, PULP FICTION). Ale až JACKIE BROWNOVÁ patrí k mojim obľúbeným filmom. V dobe premiéry bola pekelne očakávaná (bol to prvý Tarantinov film po mega bombe PULP FICTION) , avšak diváci vychádzali z kina v lepšom prípade zaskočení, v horšom znechutení a otrávení. Kričali, že toto nie je Tarantino, že skončil skôr, ako poriadne začal a že PULP FICTION bola náhoda. Sám Quentin pred premiérou varoval, že je to v podstate obyčajná romantika. S úchylným úsmevom, o ktorom len on vedel čo znamená, však rýchlo dodával, že samozrejme to, čo si pod pojmom ´romantika´ predstavuje on, sa pravdepodobne odlišuje od obecnej charakteristiky. Výsledkom je ale (napriek pár mŕtvolám na sračky rozstrieľaných v kufri auta) skutočne prevažne svojrázna romantika dvoch dospelých ľudí, ktorí sa dlho hľadali. Pokiaľ sa JACKIE BROWNOVÚ rozhodnete brať naozaj ako romantiku, asi vás bude pravdupovediac dosť otravovať štandardná kriminálna zápletka (Samuel L. Jackson síce podáva ako vlasatý obchodník so zbraňami pozoruhodnú kreáciu, ale od prvého záberu mi bol nesympatický – pritom Tarantino vie „správne“ poľudštiť aj masových vrahov). S troškou snahy sa to však dá pretrpieť. Je to ako Soderberghovo ZAKÁZANÉ OVOCIE... akurát o dosť lepšie. Fajnová muzika, bosé nohy, skvelí herci. Michael Keaton je síce super (rolu si zopakoval o rok neskôr v ZAKÁZANOM OVOCÍ, obe knihy sú podľa kníh Elmorea Leonarda), ale prím udržuje bombastický Robert „Aligátor“ Forster a bývalá blaxploitation hviezda Pam Grier. (23.10.2005)

Můj nejoblíbenější "Tarantino", ve kterém jsem uviděla skvělou Pam Grier poprvé od "kurvy s žiletkou" z Pevnosti apačů v Bronxu (1981). Tarantina mám vůbec ráda za tu schopnost reinkarnovat herce dávno uklizené v propadlišti filmových dějin a tady je to ještě "Kaskadér" Robert Foster. No a právě pro tyto dva - jejich debaty, poslouchání muziky, křehké dvoření se jeden druhému - (prostě pro to, co odlehčuje akční složku) se mi film moc líbí. Za zvlášť příjemnou považuji i tu část, kdy elegantní Jackie v černém kostýmu provádí v kabince výměnu tašek a tato akce je opakována v několika různých "provedeních", aniž by to bylo otravné! (02.02.2005)

Quentin Tarantino a jeho filmy, to by bylo povídání na dlouhý román. Jackie Brownová je sice o něco méně "tarantinovská", ale přesto je to dobrá kriminálka se zajímavými dějovými zvraty a kvalitními hereckými výkony. Hlavně Pam Grier, pro niž tento film znamenal krátký návrat do povědomí diváctva, se snaží působit nejen jako bývalý černošský sexsymbol, ale i jako dobrá herečka. (26.08.2002)